ESEJ Nemám žádný volný čas. Naopak mám málo času, abych mohl udělat všechny užitečné věci, které si pečlivě plánuju. Co je to za nesmysl? Lidé, kteří takhle přemýšlí by se měli nad sebou zamyslet. Skutečně nestíhám? Nebo... to nechci stihnout? Když mám kupříkladu mnoho zkoušek, a sedim dvanáct hodin denně nad knihama, můžu říct že nestíhám. Ale když člověk "nemá čas" na uklizení izby, "nemá čas" vyvenčit psa, a v poslední době velmi aktuální "nemám čas" sportovat, je na devadesát devět procent výmluva. Není to jen tím, že se nám sportovat ve skutečnosti nechce? A ta prochazka se psem není pro nás tak důležitá, jak dívání se na televizi? Nebo prostě nejsme schopni si správně zorganizovat svůj volný čas. Někdy jsou ale tyhle naše výmluvy jednoduše funkční. Mají totiž obrannou funkci pro naše ego, je to takzvaný obranný mechanizmus, aby se naše mínení o nás udrželo v pozitivní kontinuite. Pokud je však tenhle mechanizmuz příliš častý, způsobuje vážné deformování reality, kterou člověk o sobě má. Otázkou zustává, kde je hranice.