Současné ohrožení totalitními režimy
Donedávna se o totalitních režimech vypravovalo jako o jevech výhradně historických – vlastnostech XX století. I když se občas říkalo, že si na dějiny musíme pamatovat, aby se zločiny neopakovaly, zdá se mi, že to byly jen prázdná slova. Aby se dějiny neopakovaly nestačí si jen pamatovat na výsledky, které jsou nejviditelnější, nejstrašnější, a proto bohužel nejzajímavější. Mělo by se myslet taky na dlouhodobé procesy a mechanismy, které vznik a vývoj totalitních režimů zdůvodnily a podporovaly. Není kupříkladu možné pochopit vítězství komunismu, když se v popisu dějin opomíjí, co bylo v této ideologii lákavé pro chudý lid, a jaké skutečné prostředky pro srovnání obyvatel nabízela. Pomlčování skutečnosti je totiž základní prostředek pro fungování totalitní propagandy.
Mělo by se také zdůrazňovat, že možnost podlehnout totalitním ideologiím má za jistých podmínek každá společnost a země. Není to možné dokázat, když se vlastní společnost představuje jako vždycky pravou, trpící oběť krutých sousedů. Tak – kromě toho, že si dějiny nestačí pamatovat, problém je, že se vlastně neví, na co přesně by se mělo pamatovat. Třeba na každodenní život pod okupací, či na čísla a zákony, také zdá bychom si měli pamatovat zásluhy příslušníků své společnosti, anebo taky příklady jimi páchaných zločinů. Na jednou stranu, paměť pozitivních jevů dává společnosti pocit bezpečnosti a je zdrojem správných vzorů chování pro přiznání viny anebo chyby. Bohužel se v politice paměti spousta zemí stále odrází táto nedospělost. Některé z nich jsou bohaté, že pro zahraniční vztahy není podstatná jejich politika paměti, zato mají spousta peněz pro propagandu a vojenské prostředky, aby zdůvodnily své historické nároky. Jiné třeba středoevropské – by mohly svou moci stavět na pevných, morálních základech, když nemají pevné základy finanční. Takový idealismus ale žádné současně vládnoucí politiky zatím nenapadá.