Otázka žánru vUminé verzi Emila Hakla.
Emil Hakl je velmi plodný spisovatel a skoro každý rok přichází s novou knihou. Ta poslední, s titulem Umina verze, na první pohled vážně se od ostatních liší. Hakl v předchozích románech a povídkových sbírkách dosáhl velkého úspěchu, čím je nutno jmenovat vytvořeni vlastního stylu psaní. Na věnovaných literatuře blozích, ale také v odbornějších recenzích najdeme dokonce slovo haklovina, které má nejlépe popsat způsob psáni autora. Pravdě řečeno v případě Hakla možná ještě více než o samotný styl jde však o přítomnost v textech stejných, opakujících se motivů, což je ku příkladu motiv bloumáni se Prahou, pořádného flákáni o povídaní si historek z života. Není možné taky mluvit o haklovině bez vypravěče, který často bývá jmenován autorovým alter-egem. Všechno to určitě v nejnovějším románu od Hakla najdeme, a přesto je Umina verze něčím docela zvláštním pro čtenáře a milovníky prózy populárního autora. Základem tohoto románu je totiž prvek sci-fi. Dokonce na obálce knížky najdeme tituly jak třeba Frankenstein, co hned zařizují román do zmíněného žánru.
Zajímavá je proto otázka, pokud takový přistůp k Uminé verzi lidskost Umy. Je to možné, že pro někoho Haklův robot kvůli své dokonalosti vůbec za robota považován nebude. Běžná je totiž odlišná představa robota. Samozřejmě Uma jenom vypadá jak živá ženská. Je umělá, nemusí jíst, spát, existuje možnost připojení jí do počítače a resetu systému. Je to jenom stroj, vyrobený rukama vědců. Tento robot začíná žít spolu s Františkém a byt hlavní hrdinou.
Hakl experimentuje dokonce i se způsobem vyprávěni a dává hlas (umělé v tom připadá) ženě. Přestože Uma se stává tak důležitou postavou, tato část knihy je zase více realistická. Hakl se totiž vrátí k procházkám Prahou a dlouhým rozhovorům o světě. Uma se ptá o všechno, protože všecko je pro ni nové. Na závěr Hakl se zase vrátí ke hře s žánry Objevují se vědci, zmíněny už sklep, a především touha Umy po svobodě od okolí a svých stvořitelích. Tato závěrečná část může být podstatná pokud jde o odpověď na otázku zda je Umina verze sci-fi románem. Nejdřivě pustíme se však k základním rysům tohoto žánru. Podle Jamesa Grahama Ballarda je to autentická literatura odpovídající dvacátému století, jediná literatura reagující imaginativně na transformující charakter vědy a techniky.
Jindřich Kolorenč ve své práci s tou definici souhlasi, jenže odmita tu jedinečnost. Nyní musimé taky pominout i dvacáté století. Základna pro žánr je totiž věda a technika. Jsou to klíčové hesla pro rozdíl mezi sci-fi a fantasy. Psal o tom i Kolorenč, podle kterého je SF fantazií, v níž se zrcadlí současný svět. Je tedy realistickou fantazií. Tím kontrastuje se svým sesterským žánrem - fantasy, která je, jak říká již název, pouhou nespoutanou fantazií bez nutnosti jakýchkoli úchytů na reálný svět. Pohádková fantasy by nedoznala změny při pozměnění současnosti, SF ano, neboť je zrcadlem, kde se současnost odráží. Je zrcadlem křivým, děravým, místy rozbitým a boulovatým. Obraz potom přehání a zvýrazňuje některé znaky našeho světa, jiné naopak zahlazuje. Slovíčko science (tedy věda) v označení žánru napovídá, že není dovoleno sklouznout do libovolně šílených představ. Je to dáno tím, že pro jakkoli zakřivené zrcadlo platí zákon odrazu. Kdyby neplatil, nedívali bychom se na svůj obraz, ale na výmysl, na pouhý chvilkový nápad našeho zrcadla.
Tady Hakl může mít malé „potíže”. V jeho románu vědeckosti je velmi málo. Uma je robotem, ale neznámé mnoha podrobnosti pokud jde o jeho vytváření a dokonce i fungováni. Stvořitele jsou vědci-amatéři, ale opravdu mohli by být i čaroděje z lidového horroru. Stvořeni Umy je vlastně tajemné a magické, a přítomnost tajemství a magie jsou základní rysy fantasy. V pravém sci-fi románu místo toho podstatná měla by být technologie, která u Hakla chybí. Dokonalost Umy nemusela by byt problémem, kdyby tento robot nebyl jediným humanoidem ve světě románu.
Hugo Gernsbeck, zakladatel prvního sci-fi magazínu, teoretik a propagátor žánru v roce 1926 psal, ženové vynálezy, které sci-fi ukazuje dnes, nejsou nerealizovatelné zítra. Hakl zase vybírá však dnešní Prahu a nedává jakékoliv nástroje, které mohly by pomoct vysvětlit a učinit reálném vyrobení dokonalého humanoida. Na druhou stranu stejně dokonalé a blízké člověku byly i roboty v R.U.R Karla Čapka a každý souhlasí s tom, že je to dílo velmi důležité pro vývoj žánru sci-fi. V tomto dramatu, který se tematický blíží dnes populárním klasikům žánru, čas nebyl nezjištěn. V Umine verzi prostě sci-fi je jenom Uma, všecko jiné nemá s tomto jevem nic společného. Proto lepší analogii je asi analogie s Broučkovými výlety, kde také Svatopluk Čech popsal normální svět v 15. století a na měsíci, ale ukázal teto světy očima Broučka, který byl úplně cizí, byl hostem z jiné doby a prostoru. Stejně jako v případě R.U.R jsou Výlety považované za počátky českého sci-fi. Nutno je tady přidat ještě jednu vysvětleni.
Pokud bylo už zmíněno několik literárních děl, které se nějak Umine Verzi podobají (a spíš naopak – kterým se může Umina Verze podobat) je nutno zmínit i další, nyní už světoznámé příběhy, které musely ovlivnit Hakla při připravě své poslední knihy. Jsou to především Frankenstein Marie Shelley a Pygmalion. Pokud jde o ten druhý titul nechtěl jsem hned psát jména Georga Bernarda Shawa, protože podstatnější bude vždycky mytologická předloha v podaní Ovida. Každopádně i kdy vezmeme řecký mýtus i dramat anglického spisovatele a dokonce i americký musical s názvem My Fair Lady jde o princip ženy závisle na mužovi. V řeckém mýtu jde o úplné stvořeni ženy (stvořeni sochy která začala žit se svým stvořitelem), v britské interpretaci o uděláni z chudé Lízy, pouliční květinářky opravdové dámy, která krásně mluví anglicky. Oba příklady nemají nic společného se sci-fi. Mýtus je tu původní, známou od vždy verzi dnešního fantasy, podstatné pro něj jsou magickost, tájemstvi, všecko co pochází třeba od bohů a určitě nemůže byt vysvětlené. George Bernard Shaw očistil příběh Pygmaliona z těch prvku a soustředil se na vtahu muže a ženy. Hakl využil tento archetyp. Mnoho více sci-fi je vidět ve Frankensteine Marie Shelley. Podle mnoha teoretiků je to vůbec první vědeckofantastický román. Frankenstein vyšel v roce 1818 a je to asi vůbec poprvé, kdy si někdo uvědomil, nebo spíš vytušil, obrovské možnosti vědy a nebezpečí jejího zneužití píše Kolorenč. Hakl navazují na nejvyznamější dílo britské spisovatelky především v scenéch v sklepe, ale celá Uma je trochu Frankensteinem, určitě hezčím a ženského pohlaví. A, co velmi důležité, šikovnějším nebo minimálně schopnějším k učeni se.
V modernější literatuře a možná častěji i filmu populárním tématem je také známa už od doby Čapka problematika vzpoury robotu proti lidem. Potvrzují to třeba doktorka Jana Čeňková, která v recenzji knihy píše: problém svobodné vůle a jejího vnímání jinými tvory než lidskými, se protkává množstvím nejen literárních, ale obecně uměleckých děl.
Hakl, který jak jsme dotud viděli používá sci-fi jenom v mírné podobě, rozhodl se taky věnovat i tomu, velmi důležitému problému, který je podstatný pro tu část sci-fi, která se ochotně zabývá roboty a jejich vzájemné soužiti s lidmi. Není možné nalézt odpověď na otázku, zda je Umina verze románem sci-fi, nebo není, protože samotné sci-fi nemá jednotné definici. Kolik kritiků – tolik definici, jak píše Wojciech Sedenko v své Krátké historii sci-fi. Je ale jisté, že Emil Hakl vyžil prvky charakteristické pro ten žánr, jako například samotnou postavu Umy - humanoidního robota vyrobeného vědci. Podstatou celého příběhu udělal vztah mezi timto robotem a člověkem – Františkem. Nezapomněl i o populárním v světě sci-fi robotském neposlušenství. Během četby Umine verzi musimé cítit navazovaní nebo jenom nějaké asociace s tituly, které rozhodně do žánru sci-fi patří, nebo dokonce i ho kdysi formovaly (Frankenstein). Je však také citát, že celá ta vědeckofantastickost v Haklovském podaní je, naopak jak Uma, nedokonalá. Je to jenom autorův pokus o něco možná překvapujícího, možná prostě odlišného, co je třeba porozumět, protože Hakl psal dosud skoro stejně. Především haklovské sci-fi je nedokonalé, protože on nakonec vůbec nechtěl psát. Umina verze měla být, a rozhodně je, psychologickém románem o reálném člověku, o vztahu, o typickém pro Hakla čtyřicátníku, který často je méně lidský, než jeho nelidská partnerka. Tady je možný poslední návrat k velkým teoretikům žánru. Ve zmíněné už Krátké historii sci-fi Wojciech Sedenko připomíná Johna W. Campbella, kterého náhled na sci-fi spoléhá hlavně na tom, aby dosavadní vědecký nápad „oblečen” v dobrodružný příběh získal psychologickou hloubku postav a sociologické pozadí, a samotný nápad byl polemický. V Haklově knize vidím vlastně takový přístup k sci-fi.