Freudův princip slasti v Spiklencích slasti Jana Švankmajera
Spiklenců slasti natočil Jan Švankmajer v roce 1996. V archivu Mezinárodního Filmového Festivalu v Karlových Varech najdeme popis toho filmu, podle kterého je to „bizarní černá komedie, psychologický, erotický a přitom fascinující film prakticky bez dialogů, ovšem s nápaditým použitím hudby, návod na sebeukájení, připomínka de Sadeho a Freuda a tak trochu „receptář prima nápadů". Zajímavější možná je ale informace, že je to taky snímek nejmilejší samotnému režisérovi. Švankmajer v rozhovorech řika, že podle něho każdy umělec ma jenom dva, tři témata s kterými pracuje cely svůj život a v případě Spiklenců slasti mohl autor část těch svých oblíbených motivů zpracovat. Leitmotivem každopádně musí být ova slast, kterou velmi ochotně zabýval se směněny vyž Sigmund Freud. V Švankmajerovu dílu určitě je moc inspiraci spisy Freuda vidět, dokonce i popisovány snímek měl původně mít název ještě bližší otcovi psychoanalýzy. Konečně slovo princip se ztratilo, ale o onen princip v podstatě pořad jde.
Film ukazuje nam život šesti hrdinu, kterých osudy se prolínají. Všechny postavy spojuj zvukovými efekty. Švankmajer použil existující skladby z oblasti vážné hudby, a především udělal slyšitelnými ku příkladu zvuk kapek lepidla vyztikajicich z tuby, hřebene počesujiciho vlasy a nebo mačkaní chlebových kuliček. (v obsáhlé monografii Možnosti dialogu. Mezi filmem a volnou tvorbou Bertrand Schmtt jmenuje to krásně zvukovou plasticitou). Svůj vlastní hudební motiv má také každá jednotlivá postava. Diky tomu film stálé je experimentální, bizarní, „švankmajerovský“. Tolik pokud jde o obsah. Nejdůležitější v takovém alegorickém díle je totiž jeho skrytý vyznám, nebo spíš významy, neboť muže být nich mnohem víc. Na ten podstatný, původní navazoval sám režisér v úvodním slovu při premiéře filmu. Začal od toho, že podle něho umění nemá vychovávat, a jenom bavit. Zbytek jeho vypovědí se tyká už vlastně teorii Freuda. Švankmajer říkal: Výchova, jak není od Sigmunda Freuda, je nástrojem principu reality, zatímco umění je plodem principu slasti. A tyto dva principy se mají vůči sobě jako kočka a pes, jako voda a oheň, jako represe a svoboda. Spiklenci slasti, kromě toho, jsou prvním erotickým filmem, ve kterém se nesouloží, jsou především filmem o svobodě . O absolutní svobodě, tak jak jí rozuměl božský Markýz de Sade. Ve svým filmu režisér ukázal několik lidi, kteří celkově odmítají princip reality. Ve skutečnosti není to určitě možné. Freud psal o tom už na začátku své práce Mimo principu slasti??“. (mám dostup jenom do polské verzi, tak místo přímých citaci s nedokonalém překladem budu radši parafrázovat spisy Freuda). Absolutní vladani principu slasti nad psychickými procesy je možné vyloučit už proto, že kdyby existovalo, cítili bychom potěšeni při každém nebo minimálně při většině myšlenkových procesů. Necitime, protože proti principu slasti stava vždycky nějaká jiná sila. Nejčastěji vlastně princip reality. Co zajímavé a kličové pro film Švankmajera, podle Freuda záměrem principu reality taky je uspokojeni svých potřeb! Nicméně kvůli němu člověk rezignuje z některých způsobů, možnosti toho ukojeni.6 Jan Švankmajer zkusil ukázat lidi, kteří z žádných možnosti nerezignuji. Otázka zni, jestli opravdu absence principu reality dava jim konečně tu čistou slast. Vidime spíše postavy, které žiji spíš mimo společnost, jsou osamělí, cití potřebu skrývaní se, cití nějaký neklid a nepokoj, který je nám velmi dobře cititelný diky zvukovým efektům a který praví lide pociťují jenom kdy udělají něco špatného. O tom taky píše Freud, který poznamená, že ubojovaní vlastni sexuální touhy a instinktu je pro člověka něčím prvotním, původním, a to často (kvuli principu reality, teda ty výchově o které mluvil Švankmajer) považujeme za něco nižšího. Potvrzeni správnosti mých pokusu hledaní analogie mezi myšlenkami Freuda a Švankmajera najdeme v poznamkach ke scénaři, kde režisér píše: „Podle Freuda by prý ke zdravému duševnímu vývoji měly byt oba tyto principy (princip slasti a princip reality) v rovnováze. U postav filmu jednoznačně převažuje princip slasti. Jsou zde konfrontovaný neškodné, imaginativní perverse jednotlivců s obludnými perverzemi civilizace, jako je politika, války, mírové kongresy, havarie, etnické čistky a hladomory.“ Dustavamé tady taky další nápovědu interpretací filmu Spiklenci slasti. Neni to jenom fraška na lidskou psychikou a pokus zjištění, jak vypadal by svět, kdybychom se diky vychově, životě v větší společnosti atd. Nekontrolovali. Je to také film o soudobém světě, možna dokonce jeho kritika. Ztráta rovnováhy mezi hledáním čisté osobní svobody (principem slasti) a principem reality je pro režiséra „pouze odrazem obecné nerovnováhy, již trpí naše civilizace“8 . Vraťme se však do Freuda a dalších analogii mezi jeho myšlenkami o slasti a filmem Jana Švankmajera.Zajímavé mohou být ještě dva pasáže z knihy otce psychoanalizy. Jde konkretně o rozdíl na sexuální touhu konzervativnou, to znamená takovou, která nutí k opakovaní nějaké horituálu, a takovou, která vede k tvořeni nových forem, k postupu. Ve svém filmu oba t ydruhy popudu Švankamjer dokonalé ukázal. Určitě pošťačka je úplně uspokojena po aplikaci chlebových kuliček do nosa, ucha a podobně (a to je to vytvářeni nových forem, které samozřejmě je mnohem líp vidět v případě třeba hlavního hrdiny a jeho kostýmu nebo ipsačního stroje trafikanta), ale nějaké ukojení ma také v formovaní kuliček z chleba. Tuto činnost stálé opakuje, je pro ni smyslem života (určitě není nim práce, tak jak chléb není pro ni druhem jídla). Pravdě řečeno konečný orgasmus při aplikaci kuliček, souloženi s ipsačnim strojem během sledovaní zprav, kontaktu chodidel s kapry nebo zvláštní masáži kriminalisty také je kromě vytvařeni něčeho nového (pro nás bizarního a groteskního, protože Švankmajer použil extrémní příklady, možna už kuriozity, i když o ipsačnim stroje četl ku příkladu u Bohuslava Brouka) rituálem. Prostě po několika dnech formovaní kuliček přichází den aplikaci, která předpokladam vždycky probiha stejným způsobem.
Na závěr krátké shrnuti. Film Spiklenci slasti z roku 1996 v režii Jana Švankmajera opravdu je černou, bizarní komedie, ale ne o hlasatelny smích autorovi Něco z Alenky šlo. Přestože jak sam říkal jeho dílo (a umění vůbec) nemá vychovávat popisovaný snímek ma trochu didaktický charakter. Je to pro mě velmi zajímavý, filmovo pečlivě propracovaný výklad teorii Sigmunda Freuda o principu slasti a (absenci) principu reality. O tak komplikavnych věcech z oblasti lidské psychiky režisér natočil film, při kterého sledovaní není možné se nudit, který je napínavý a trochu hypnotizující, hlavně diky hudbě a zvukovém efektům. Přitom, jak přesvědčivě pišou odbornici na tvorbu Švankamajera v obsáhle monografii, je to taky komentář na soudobý svět.