DIVADLO
Knihy, televize, rozhlas, výtvarné umění a divadlp tvoří důležitou část kulturního života lidí. Významnou úlohou plní divadlo, protže je to jeden z nejstarších nápadů civizlizace a nádherna syntéza mnoha různých umění: literatury, hudby, plastiky. Každý stát má své divadla. Ty jsou taky v Polsku a České Republice. Právě o Č. R. chci mluvit nejprve.
Češí mají své „Národní dovadlo“, pro založaní kterého utvořili v r. 1868 – společnost „Národ sobě“. Architektem byl Josef Zítek a divadlo otevřeno v r. 1881. Je to budova v novorenesančním slohu. Avšak divadlo vyhořelo. V roce 1883 znovu otevřeno a architektem nové budovy byl Schulz. Od té doby Smetanová Libuší otevíra každý sezón. V sedmdesatých letech tohoto stoleti byla přístavená nová budova „nová scena“. V „Nové scene“ je divadlo „Laterná magika“ – tam se promítá a hrají. Velmi důležité pro celou českou kulturu a taky pro světovou vůbec je „Osvobozené divadlo“ 1930 Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Experomentovali s hrou s formou a dokonce s diváky, kteych chtěli aktivizovat.
Pretident Č. R. je taky svázaný s divadlem jako autor divadelních her a můž známé herečky.
A když už jsme u herců musím říct něco o českých filmech, které byli promitaný v polsku. Pro dětí – „Arabella“, kde hrali Vladimir Menšik – Pan Mazer, jana Hlaváčová, a taky „Nemocncce na kraji města“, kde hral Miloš Kopecký. Bohužel už nežije.
V Polsku je taky moc divadel: ve Varšavě, ve Vratislavi, Poznaňu, Gdansku, Lodi, Krakově atd. Měli jsme jednou „Národní divadlo“ a vedle „Velké divadlo“. Teď znova je „Národní“ protože se změnil název. To je těžké sehnat vstupenky do tohoto divadla. Často týden před představením jsou už jenom tý nejhorší místa. Ve Varšavě na ulici Litevské je divadlo „Syrena“, kde hraje H. Bielicka. Jednou hrala s ní moje sestřenka Malgosia, protože Malgosia je herečkou. Chodila jsme taky často do divadla „Studio“, kde hrají J. Trzepiecińska, W. Malajkat, Z. Zamachowski. Ale myslím, že teto představení nebyly najlepší.
Dlouho jsem čekala na Bizetovou „Carmen“ a jsem to viděla dvakrát v „Národním divadle“ ve Varšavě a taky v „Velkém divadle“ v Lodi. Mnohem víc se mi to líbili v Lodi, protože byla jsem unesena dekoraci a taky „Jaračovo divadlo“, kde jsem jednou viděla „Zločin a trest“ Fiodora Dostojeského. Raskolnikova hral mladý student divadelné a filmové školy v Lodi a jeho hra se vymykala všem představám. Diváky děkovali neutuchajícím potleskem. V „Jaračovém divaldle“ viděla jsem taky „Lakomce“ Moliera a hral L. Benoit, který dnes už nežje. Divadlo je důležité a mnohem těžší než kino, a proto meně lidí chodí do divadla.