Volný čas

UMĚNÍ ODPOČINKU

Nedávno jsem v jednom českém týdeníku objevila rozhovor s Erwinem Hellerem, mnichovským právníkem a také vedoucím velice zajímavého spolku, který se jmenuje Spolek pro zpomalení času. Jeho cíl je velmi ušlechtilý. Věnuje se totiž problematice času a boji proti "epidemii" časové tísně, které podléhá (mnohdy nevědomě a pod tlakem okolností) pořád větší procento lidí v produktivním věku. Hellerovy myšlenky mě tedy inspirovali k následujícím řádcím. Doba se opravdu zrychluje. A přestože nám technologie práci častokrát ulehcí, neznamená to, že pracujeme méně. Právě naopak. Definici volného času, jestli vůbec nějaká existuje, bych proto nehledala v rámci členění času jako takového na čas věnován práci, neboli zaměstnání a ten zbytek, ale spíš bych ho charakterizovala jako vnitřní nastavení toho kterého člověka. Mít volný čas, uvědomovat si to, že ho mám a pak ho také umět pro sebe efektivně využít, znamená dokázat se zastavit, vyskočit z pendolina všech našich povinností, umět věnovat chvilku sám sobě, svému tělu i duchu. Třeba něco dělat i nedělat, nechat myšlenky ať si volně plynou nebo i na nic nemyslet. Neustále podléháme stereotypu dle kterého je volný čas jenom ten, který máme k dispozici když skončíme v práci, případně také i v domácnosti. Ale pak jsme obyčejně příliš unavení pro cokoli. Je proto důležité uvědomovat si své vzorce chování, to jak nakládáme s časem a začít s tím pracovat. Mnoho činností děláme jaksi ze zvyku, i když nejsou nezbytné. Myslím, že i naše aktivity potřebují z času na čas revizi, stejně jako věci odlozené na půde. Volným časem nejsou teda jenom prázdná místa v diáři , ale především vnitřní vědomí, jakýsi stav mysli. A to, že někde musíme být neznamená, že nemůžeme věnovat chvilku samému sobě, vytvořit si svůj privátní volný čas. Olomouc, červenec 2011