Tak to je muj domácí úkol.
Měla jsem na to psání celý tyden, ale náladu mám jen teď, když stojím
v Lucerně na posloucham na koncert Lucie Bílé. Ano, to je trochu dívné, že mám náladu psát,
když musím stát, nemam kam sednout, ale je to tak vždyť se mnou.
Takže bez čeho nemužu žít? Nemužu žít bez své rodiny, bez svého domova, bez svého města a taky bez svých koček. Mám jích totiž pět. Ale nesmejte se tomu! <img :)> Nevěříte? Ale je to pravda! Nejdříve jsme měli jen jednoho kocoura. Znám ho od malička a nemužu si představit žívot bez něho. Jsme jedna rodina, to si mužete představit. Když mi byli 4 roky, dostala jsem k narozeninam toho slavného koťatka. Byl takový roztomilý. Teď je už starý, ale stále roztomilý.
Ale nepověděla jsem ještě, proč mám 5 koček! Takže když bylo mi tak kolem 12 let, přinesla jsem domu malou kočičku, která nám potom porodila ostatních. Mé rodiče tak milují koček, že jsme nechali všech. Je to skvelé, že?
No, a teď jsem v Praze, a oni jsou doma. Někdy potkam nějakou kočku venku, a bolí mě
srdce, že je venku a nemá svuj domov.
Samozřejmně nemužu vzat žadnou kočku domu tady, v Praze. Kam pák jí dám? A proto se tak moc těším na prazdniny, když
až jích uvidím.
Tak to byl muj malý příběh.
Určitě jsou věci, které mi chybjí víc, než ty mojí kočky. Ale dnes jsem opět potkala jednu takovou
„chuderku“ (kočku) a stále na ní myslím.
A já mám totiž takovou vlastnost, písu o tom, o čem myslím, co mě ty
trápí.
Tak doufam, že tento příběh vám líbil, a mozna, že taky teď usmívate. A za to Vám děkuju!