To je obyčejný den.  Jeden pan jide do praci, ale on nespicha, protože ještě má čas.  Jide pomalu, a říká pro sebe: „Jaké překrasné počasi!  Už začina jaŕo!  Citim ve vzduhů voni čerstveni a lehkosti.  Myslim, že ten deštnik nemusil brat s sebou, obloha je čistá a modrá.  Dobře, že jsem vzál klobouk, protože slunce moc sviti, a muže trošku oslepit…  Aah… Ježišmaria… moje noha… moje hlava?

 

„Mn… tak… co se stato?  Aha… myslim, že tento pam zakoupnul a spadl na zemi.  Ama… mám pravdu, tady ležy ten kamen.  tak, ukažtě nohu… hm, to je maličkost, jenum modřina.  Ukažtě hlavu.. máte závrať?  Potřebujete samitku.  Dneska do praci nepřidete.  V přišti krat musite hledat sobě pod nohy“