Přišel k mlýnu, otevřel vrzající dveře a viděl jenom prázdno.  Otevřel podruhé a najednou uviděl před sebou plameny.  Byly modré, žluté, červené, zelené, bílé, fialové a dokonce i černé.  Musel si zacpat nos, protože to tam páchlo sírou.  Plameny svítily, hřály, voněly a smrděly.  Honzík pak zjistil že každý plamen umí něco jiného.  Honzík si řekl: „Hmm, jsou to jen barevné plameny, ale strašidlo tu není ani jedno.“  Když to dořekl, chystal se už odejít, když tu najednou za ním uslyšel divné zvuky a praskání dřeva.  Z okna uviděl, jak se roztočilo mlýnské kolo.  Pak najednou něco velkého a strašidelného skočilo za něj na zem.  Honzík se ulekl, otočil se a uviděl velké podivné příšery.  Měly velké průhledné tělo, takže se jím dalo koukat skrz na skrz.  Hlava vypadala jako od prasete s velkýmyi zuby.  Oči měly krvavě rudé a strašně funěly.  Místo předních končetin měly černé křídla a místo zadních končetin měly ploutev.  Každá příšera měla ale barvu svého ohně.  Honzík se jich lekl, otevřel dveře a opřel se o ně.  Stál tam a těžce oddychoval.  Když uslyšel hrozný řev a křik, neváhal ani na vteřinu a rozeběhl se do tábora.  Ráno vše řekl vedoucím a ti mu řekli: „Vidíš, Honzíku, někdy se vyplatí věřit historkám, a to aby jsi {se}<in> příště nebál a neběžel jako o život.  Když to uslyšeli Honzíkovi kamarádi, začali se mu posmívat.  Honzík si ale řekl, že to tak nenechá a půjde tam znovu.  Když zase večer došel k mlýnu uslyšel hrozný řev a rámus.  Podíval se do okénka a uviděl příšery.  Mlýnské kolo se zase roztočilo a Honzík stál v šoku {u|v}