Přišel k mlýnu, otevřel vrzající dveře a viděl jenom
prázdno. Otevřel podruhé a najednou uviděl před sebou plameny. Byly modré,
žluté, červené, zelené, bílé, fialové a dokonce i černé. Musel si zacpat nos,
protože to tam páchlo sírou. Plameny svítily, hřály, voněly a smrděly. Honzík
pak zjistil že každý plamen umí něco jiného. Honzík si řekl: „Hmm, jsou to jen
barevné plameny, ale strašidlo tu není ani jedno.“ Když to dořekl, chystal se
už odejít, když tu najednou za ním uslyšel divné zvuky a praskání dřeva.
Z okna uviděl, jak se roztočilo mlýnské kolo. Pak najednou něco velkého a
strašidelného skočilo za něj na zem. Honzík se ulekl, otočil se a uviděl velké
podivné příšery. Měly velké průhledné tělo, takže se jím dalo koukat skrz na
skrz. Hlava vypadala jako od prasete s velkýmyi zuby. Oči měly
krvavě rudé a strašně funěly. Místo předních končetin měly černé křídla a
místo zadních končetin měly ploutev. Každá příšera měla ale barvu svého ohně.
Honzík se jich lekl, otevřel dveře a opřel se o ně. Stál tam a těžce
oddychoval. Když uslyšel hrozný řev a křik, neváhal ani na vteřinu a rozeběhl
se do tábora. Ráno vše řekl vedoucím a ti mu řekli: „Vidíš, Honzíku, někdy se
vyplatí věřit historkám, a to aby jsi {se}<in> příště nebál a neběžel
jako o život. Když to uslyšeli Honzíkovi kamarádi, začali se mu posmívat.
Honzík si ale řekl, že to tak nenechá a půjde tam znovu. Když zase večer došel
k mlýnu uslyšel hrozný řev a rámus. Podíval se do okénka a uviděl příšery.
Mlýnské kolo se zase roztočilo a Honzík stál v šoku {u|v}