Nováková
Tajemný nepřítel (úvaha)
Venku začalo pršet a usnula jsem. Ráno jsem se zbudila. Venku byla na travě kapka rosy, a krásně svítilo sluníčko. Když jsem si vzala malej kousek chleba a snědla ho. Hned jsem šla ven pod tři olše. Koukala jsem na krajinu a přemýslela co se tam včera odehrávalo. Nejdřív jsem myslela že je to zlí sen ale byl to fakt. V té myšlen[c˙]e se mi připletlo jak je asi Milanovi. Je pravda že je to divnej kluk co se bojí kočky a vlese když prší chodí z dešníkem. Ale i tak mám o něj starost. Procházkovi jsou jediný poblíž mé chaty. Nemusím se bát zvladnu to. V tom momentu slyšela {někoho}<in> pšíkat. Myslela jsem že je to nějaká holka. A v tu ranu jsem viděla v odraze Milana. Zdraví mě. Já odpovím ahoj a ukážu na pařez|pažez kde sedává táta. Zeptala jsem se ho co to včerejší křičení mělo XXX znamenat, co se stalo! On jenom na mě koukal a pak asi po minutě dostal ze sebe jednu větu.
„Někoho jsem viděl, šel jsem za ním ale stratil se mi ve tmě„. Odpověděla jsem aha, a co ten moncl na tváři? A on že jak běžel {a}<in> taky měl rozvázaný kaničky že spadl a švihl ze sebou. Řekla jsem mu že lhát neumí a že ať mi nelže že bych to stejně zjistila. Tak dobře, řekl Milan. Šel jsem se kouknout k tvé chatce když jsem tam