Nejhorší den mého života

 

Nejhorší den mého života byl, kdy jsem přijela do Prahy na studium.  Před tím jsem už tady byla s mými rodičy.  A kdy jsem 7. září přijela sem byla jen sama.  Jela jsem autobusem a to bylo moc těžko se loučit s mými rodičy a kamarády, které přišli mě provádět.  Hodně jsem plakala během cesty.  Přijela jsem v 6 hodin rána, ale známé mého tatínka, kterých jsem nikdy neviděla, museli pro mne přijet až v 8.  A když je to tak, musela jsem čekat v metro na nich 2 hodiny a měla jsem hodně zavazadel, nemohla jsem nikam odejít, avšak jsem byla moc unavená, vždyť jsem jela 20 hodin postupně.  Když dorazili, odvezli mě do koleje.  Tam jsem jenom stihla něco pojíst narychlo a už museli jet na UJOP.  Tam jsem dostala tak mnoho nové informace, že {mi}<in> bolěla hlava.  Dostala jsem se koleje asi v 4 hodiny.  Na mém podlaží ještě nikdo nebydlel, jenom já a má sousedka.  Snažila jsem s ní mluvit, ale nic se z toho neziskala.  Tehdy jsem zavolala mamince, a dlouho jsem s ní hovořila.  Pro mě to bylo moc těžko si ujasňovat, že skoro 4 měsícy nebudu vidět svých příbuzných, a pak ještě skoro 5 roků musím tady studovat.  To byl moc náročný den.  Byla jsem zpustošená.  Neznala jsem jak to tady bude, a všechno bylo nové, nikoho jsem tady neznala.  Mé očí pořad byly vlhké.  To byl nejhorší den a nikdy bych {se}<in> nechtěla tam vrátit.