To je obyčejný den. Jeden pan jide do praci, ale on
nespicha, protože ještě má čas. Jide pomalu, a říká pro sebe: „Jaké překrasné
počasi! Už začina jaŕo! Citim ve vzduhů voni čerstveni a lehkosti. Myslim,
že ten deštnik nemusil brat s sebou, obloha je čistá a modrá. Dobře, že
jsem vzál klobouk, protože slunce moc sviti, a muže trošku oslepit…
Aah… Ježišmaria… moje noha… moje hlava?
„Mn… tak… co se stato? Aha… myslim, že tento pam zakoupnul a spadl na zemi. Ama… mám pravdu, tady ležy ten kamen. tak, ukažtě nohu… hm, to je maličkost, jenum modřina. Ukažtě hlavu.. máte závrať? Potřebujete samitku. Dneska do praci nepřidete. V přišti krat musite hledat sobě pod nohy“