Rozum versus Cit
„Povstaňte, předsedá ctihodný autor tohoto psaní!“ Ne, nebojte se. Nejsme u opravdového soudu, avšak se v tuto chvíli tak připadám. Zjistit zda se rozum obejde bez citu a cit bez něj, je obtížným úkolem. Nicméně se o něco pokusím.
Začneme v dávné minulosti. (Připomínám, že jsme na smyšleném procesu, to znamená, že Rozum versus Cit není a nebyl skutečným případem v justici. Jde tu o snahu popsat něco, co již bylo zmíněno dříve.)
Doba klasicismu, doba kdy se lidé snažili potlačit veškerý cit ve svých srdcích (snad i láska utrpěla ujmu) a chtěli si vystačit s novým přítelem – rozumem. Ještě bylo vše najednou prozářeno světlem vědění. To s sebou přineslo i klid a bezpečí. Doba temna – nevědění, strachu zanikala.
A proč se všichni cítili bezpečně? No, právě kvůli rozumu. Už neexistoval strach z neposlušnosti. Neposlušností můžeme rozumět; neposlušnost vůči bohu a jeho přikázáním, které působili na všechny dlouhá staletí. Vždyť přece, kde jsou vědy: matematika, fyzika….), tak nadpřirozeno (bůh) nemá co dělat. Z toho plynula další myšlenka: Tam, kde je rozum, nemá cit šanci kralovat.
Postupně se žití s rozumem stalo všední, nudné a monotónní. (Jako když hrač na hudební nástroj opakuje jednu skladbu dokola. Ze začátku si říkáte, že to co hraje je skvělí, ale potom prahnete po něčem novém. Chcete slyšet něco jiného – nového.
Podobně se vše událo na sklonku klasicismu. Lidé se chtěli zbavit rozumu, tj. nechtěli
mít za společníka jen jeho. Toužili se
bavit, zažívat dobrodružství a zřejmě potřebovali i návrat strachu, napětí a
vzrušení ze tajemna.
Tak se i stalo. Cit se vrátil do ledových srdcí všech a rozehřál je. Rozum si s citem podělil vládu a již nedošlo k dalšímu odloučení.
No, ctihodní porotci, teď už vite jak se vše odehrálo. Měli byste jednoznačně vyvodit myšlenku, že: na světě nemůže být rozum bez citu a ciz bez rozumu, poněvadž by každý samostatně nepřinášel užitek dlouhodobě a hlavně nikomu.