Nejhorší den mého života
Nejhorší den mého života
byl, kdy jsem přijela do Prahy na studium.
Před tím jsem už tady byla s mými rodičy. A kdy jsem 7. září přijela sem byla jen sama. Jela jsem autobusem a to bylo moc těžko se
loučit s mými rodičy a kamarády, které přišli mě provádět. Hodně jsem plakala během cesty. Přijela jsem v 6 hodin rána, ale známé
mého tatínka, kterých jsem nikdy neviděla, museli pro mne přijet až
v 8. A když je to tak, musela jsem
čekat v metro na nich 2 hodiny a měla jsem hodně zavazadel, nemohla jsem
nikam odejít, avšak jsem byla moc unavená, vždyť jsem jela 20 hodin
postupně. Když dorazili, odvezli mě do
koleje. Tam jsem jenom stihla něco
pojíst narychlo a už museli jet na UJOP.
Tam jsem dostala tak mnoho nové informace, že {mi}<in> bolěla
hlava. Dostala jsem se koleje asi
v 4 hodiny. Na mém podlaží ještě
nikdo nebydlel, jenom já a má sousedka.
Snažila jsem s ní mluvit, ale nic se z toho neziskala. Tehdy jsem zavolala mamince, a dlouho jsem
s ní hovořila. Pro mě to bylo moc
těžko si ujasňovat, že skoro 4 měsícy nebudu vidět svých příbuzných, a pak
ještě skoro 5 roků musím tady studovat.
To byl moc náročný den. Byla
jsem zpustošená. Neznala jsem jak to
tady bude, a všechno bylo nové, nikoho jsem tady neznala. Mé očí pořad byly vlhké. To byl nejhorší den a nikdy bych
{se}<in> nechtěla tam vrátit.