Honza v zákletém zámku
Na kopci poblíž malé vesničky stál prestý zámek. Říkalo se, že v něm straší duch. Každého, kdo tam přijde, v noci roztrhá.
Jednou přišel do vesničky Honza. Pršelo, jen se lilo. Honza hledal nocleh, a když se dozvěděl, že v zámku někdo nebydli, hned se tam hnal, že se v zámecké posteli vyspí lépe než v chalupě na slámě. Stará Prášilka na něj volala, aby tam raději nechodil, ale Honza jako nic, šel si do zámku. Přešel přes můstek, otevřel brány a vešel dovnitř. Vstoupil do tmavého pokoje a skutečně spatřil krásu, o které se mu ani nezdálo. V rohu přepychou komnaty byla široká postel s nebesy, ustlaná hedvábnými peřinami. Honza shodil svoje mokré šaty, vyndal z prádelníku čisté prádlo a usnul na prachových polštářích jako dudek.
O půlnoci ho vzbudil nějaký hluk za dveřmi. Honza otevřel dveře a vyšel na chodbu. Před ním stál duch, všecek v bílém, v ruce měl rozsvícenou lucernu. Vedle něj na podlaze ležely motyka a lopata.
„Co strašíš?! Co nenecháš lidi v noci spat?!“ obratil se na něj Honza.
Duch zachrastil řetězy a strašným hlasem zavelel: „Vem motyku a lopatu a pojď za mnou!“ Honza se na ducha naštval: „Copak jsem tvůj otrok? Zvedni si to svoje nářadí sám. Dej mi pokoj.“
Duch neřekl nic, vzal motyku a lopatu a šel do pryč.
Honza však byl zvědav, co bude dál, a tak se vypravil za duchem.
Vstoupili do široké síně, kde byly v podlaze padací dvířka. „Zdvihni ty dvířka!“ rozkazoval Honzovi duch. „Sám si je zdvihni. Kdoví, co tam je.“ Duch zdvihl dvířka a po točitých schůdkách sestoupil dolů. V hloubce sklepa bylo plno netopýrů. Světlo duchovy lucerny je vyplašilo, proto létali kolem tlustých sloupů. Duch šel dál, Honza za ním. Na konci sklepa ležela hromádka bílých kostí a v podlaze byl vytesán kamenný kříži „Vylom ten kámen!“ poručil duch Honzovi. „Jen si kopej sám, já jsem nic nezakopával,“ řekl na to Honza.
Duch vylomil kámen, vyhazoval lopatu hlínu, až se v jámě objevila měděná truhla.
„Zdvihni víko,“ poručil zase duch. „Truhla není moje, co bych ji otvíral.“ Duch odhodil víko a z truhly se rozsypaly dukáty do všech stran, jen se leskly.
„Vem si, co chceš. Co uneseš, bude tvoje,“ řekl Honzovi
duch. Ale Honza zavrtěl hlavou: „Bůhví, co to jsou za peníze. Půjdu si
raději lehnout nahoru do perin.“ Nechal ducha ve sklepě, a vrátil se
do ložnice a sladce usnul.
Najednou pocítil, jak ho někdo budí. Vedle něj v měsíčním světle seděl na posteli duch. „Milý Honzo! Děkuji ti. Dobře ses zachoval. Kolik bylo před tebou lidí a všichni mě poslouchali jako beránci, vrhali se na dukáty. Tys mě jediný neposlechl. Za to tě odměním. Byl jsem kdysi pánem tohoto zámku. Byl jsem krutý a každému jsem jen poroučel. Trestal jsem bez milosti. Peníze byly mou jedinou radostí. Co jsem vydřel na svých poddaných, co jsem na obci křivě vysoudil, všechno jsem dával do té truhly a v noci jsem se chodil z toho zlata těšit.
Jednou dvířka zapdly, zůstal jsem pod zemí. Ráno mě nikdo nehledal, a když jsem křičel a naríkal, mysleli, že ve sklepě straší. Všichni se ze zámku rozutekli, zůstal jsem ve sklepě sám a nakonec umřel u svých peněz hlady. Ani po smrti jsem neměl klid. Každou noc někdo přišel, poroučel jsem mu, aby to dělal za mne.
Teprve tys mě vysvobodil. Vem všechno zlato a rozděl ho do
{na}<in> tři díly. První díl dej chudákům, které jsem vydíral. Druhý
dej obci, s níž jsem se křivě soudil. Třetí díl ať je tvůj, abys byl
pánem na tomto zámku. Pochovej také moje kosti, abych už měl konečně klid.
Ráno se Honza vzbudil a nevěděl, jestli se to všechno stálo doopravdy nebo se mu jen zdálo. šel do sklepa, vykopal truhlu, zahrabal kosti, kříž vrátil na místo.
Na zámek se už hrnuli lidé. Stará Prášilka vzbouřila celou obec. Honza chtěl rozdávat lidém peníze, starosta ho však obvinil ze zlodějství <.>
Honza vyndal z kapsy cedulku, na které bylorukou starého pána napsáno, že celý majetek patří tomu, kdo přinese starostovi tuto ceduli.
Tak se Honza stal pánem celého kraje. Lidem se žilo dobře za jeho panování. Měli všeho dost a ještě jim {něco}<in> zbývalo, protože pilně pracovali.