Nejhorší den v mém zivotě.
V Japonsku nemá strach z pátku třináctého i černou
kočku. Bylo to v dvě hodiny
dopoledne. Už začínal v pátek
třináctého. Maminka mi zavolala na
telefon. Ona nerozumí časovému pásu. Mluvili jsme nic zvláštního. Zdá se mi, že maminka chtěla slyšet můj
hlas. Skončili jsme rozhovor. Chtěla bych jít k posteli, abych
spala. Ale, už jsem nemohla. Protože velké můry přiletíli z okna. Zastavovali na postel. Nemohla jsem se obrátit na postel. Spala jsem se strachem. Vstala jsem pozdější než obvykle. Musela jsem se jít do práce, jakmile jsem
vstala. Měla jsem divný pohled kolem
sebe. Zjstila jsem si, že nenosila jsem
brýle. Vratila jsem se domu
okamžítě. Nemohla jsem se je najít
hned. Protože moje brýle vypadají skoro
průhledné, které drží čočky jen šrouby. Konečně
jsem našel našla svoje brýle na stol stůl před sebou. Kdybych měla čas, nespěchala bych jít do
práce. Běhala jsem za dveře. A pak jsem spadla ze schod, sotvaže jsem
vyšla prvním krokem. Zranila jsem
kotník. Spíše než úplná zlomenina. Nemusela jsem pohybovat nohy dlouho, až se
vyléčím.
Bylo to nejhorší den. Veřím v pátek třináctého, když jsem měla takovou situaci.