Text začíná s dvěmi autorovými myšlenkami.  První je, že člověk má mnoho přátel, které ale vidí jen letmo a kteří náhle jednou zmizí ze {scény (ze života)}<in>.

 

Druhá je, že i malá údalost našeho života se stává osudem a že člověk, kterého považujeme za hrdinu často bývá statista.

 

Autor pak začíná vyprávět pohádku.

 

Byl jednou jedin člověk, který chodil na gyymnázium.  Jeho smysl života byl „CARPE DIEM“, to, užívat si naplno přítomnost.  Ve volném čase rád volal neznámé lidí telefonem<in> a dělal si z ně legrace různými vtipy, podle toho, jak měl zrovna ten den náladu<.>  Student se pak zasednul na jednoho pána (pán Kohoutek) a každý týden se {mezi ně}<in> v pátek konal telefonní rozhovor.  „Dobrý den, je prosím doma pán Slepička?“  a pán Kohoutek pokaždé klidně<in> odpovídal „Ne, není závěsil telefon a těšil se na další volání.

 

Student žil a starnul, mezitím padly první bomby, byl to rok 1935  Pán Kohoutek marně čekal na další<in> volání od studenta, ten byl ale v koncentráku, a odtamtud se samozřejmě nedalo zavolat.  Student ale naštěstí koncentrační tábor nějak<in> přežil, a<in> vrátil se domů.  Jakmile se dostal domů, hned zavolal Pána Kohoutka, který měl z toho obrovskou radost.  a Student je pozván {k němu}<in> na oběd (na vajíčko)

 

Pohádka končí s tzv. „happy-endem“.