Ceský

 

Jsem studentka UJOP fakulty jazyka.  Bydlím v Praze, už skoro půl roku.  Studuju český jazyk.

 

Před jizdou do Čeśké Republiky jsem se nemyslela, že tak budu ráda celní a kulture této země.  První uvěděla o Čeśké republice od svého otce, když mi bylo 10 let.  Řekl o jí kulture, zvyky, lidě s takovým nadšením, že už tehdy jsem se rozhodla nutně jít do Prahy a zjistit o tom jak nejvíce.

 

Když o několik let později jsem přijela na vyučováni, poprvé se seznámila s těmi studenty, s kteřimy se musela naučit.  Byly to děti z různých zemích.  Mluvili jsme ruský, ale stále myslely na první přednašku češtiny.  Přednaška byla v pohodě.  Obecně platí, že první měsíc pro všechny z nás prošel bez povšimnutí.  Pak, samozřejmě, mnohem těžší.  Byly nové položky a učitelé.  Nejprve jsme jenom trochu pochopili, protože oni měli jinou výslo{u|v}nost, než naša první učitelka českého.  Psali tak, že bychom mohly rozebrat beze slov (i to se někdy děje nyní).  Ale čím víc času uplynulo, tím lépe všichníi chápali, snažili jsme se mluvit za sebe.  A někdy už nepozorovaně, někteří ruští a ukrajinští slova nahrazovali české, ale to stalo pro nás samozřejmost.

 

Český není snadný jazyk, i když existují podobná slova v našem jazyce.  Je zřejmé, že pro nás je těžké se naučit českou gramatiku v jednom roce, ale jsme z{ }kusime.  Pamatujeme v zaří, kdy jsme dokone čtení plakáty nerozuměli téměř ni{ }slova a teď, když si čteme noviny, knihy, mluví česky.  Není dokonaly, ale stále se učime.  To má trochu času, ale kteří zde žijí, většina z nás změnili své nazory na různé věci.  Teď máme dobrou třídu, mužeme diskutovat o různých tématech v ruském a českém jazyce.  Každý z nás navštívil téměř všechny památky v Praze, víme jejich život a tradice.  A to vše se stalo proto, že v určitém okamžiku každý z nás se rozhodl jít do České republiky a studovat český jazyk.