Nováková

 

Tajemný nepřítel (úvaha)

 

Venku začalo pršet a usnula jsem.  Ráno jsem se zbudila.  Venku byla na travě kapka rosy, a krásně svítilo sluníčko.  Když jsem si vzala malej kousek chleba a snědla ho.  Hned jsem šla ven pod tři olše.  Koukala jsem na krajinu a přemýslela co se tam včera odehrávalo.  Nejdřív jsem myslela že je to zlí sen ale byl to fakt.  V té myšlen[c˙]e se mi připletlo jak je asi Milanovi.  Je pravda že je to divnej kluk co se bojí kočky a vlese když prší chodí z dešníkem.  Ale i tak mám o něj starost.  Procházkovi jsou jediný poblíž mé chaty.  Nemusím se bát zvladnu to.  V tom momentu slyšela {někoho}<in> pšíkat.  Myslela jsem že je to nějaká holka.  A v tu ranu jsem viděla v odraze Milana.  Zdraví mě.  Já odpovím ahoj a ukážu na pařez|pažez kde sedává táta.  Zeptala jsem se ho co to včerejší křičení mělo XXX znamenat, co se stalo!  On jenom na mě koukal a pak asi po minutě dostal ze sebe jednu větu.

 

„Někoho jsem viděl, šel jsem za ním ale stratil se mi ve tmě„.  Odpověděla jsem aha, a co ten moncl na tváři?  A on že jak běžel {a}<in> taky měl rozvázaný kaničky že spadl a švihl ze sebou.  Řekla jsem mu že lhát neumí a že ať mi nelže že bych to stejně zjistila.  Tak dobře, řekl Milan.  Šel jsem se kouknout k tvé chatce když jsem tam