Můj život v Praze.
Můj život v Praze vůbec není stejný jaky byl v Biškeku. V Kyrgyzstánu jsem bydlila s rodinou. S mamiňkou a tatínkem. Vždycky jsem vařila a uklízela sáma, dokonce,
když jsem studovala na univerzitě. Taky
jsem nemusila převzít odpovědnost za něco.
To byl normalní typický život dívky-studentky, která bydlila s rodinučim.
Usnesení jet do Česke Republice ja jsem přijmnula sáma. Chtěla jsem zkusit jiný způsob života, dospělý. Chtěla jsem být vic samostatnou, mít jiní problemy, naučit se češtinu, skončit magistr, vydělávat si peníze a, samozřejmě, pomáhat dodině.
Ale všechny touhy nemužou se splnit hned a proto potřebuju mnoho sil a snah.
A záatím bydlím v Praze 7, studuju na Albertově
češtinu pro další studium na univerzitě Karlova.
Praha libi se mi moc. Ona je tak krasná, zejména když svíti slunce. Architektura Prahy je nejlepší varianta pro malíři. Ale když jsem přijela do Prahy, nerozuměla nikoho, a proto jsem byla trochu smutná. Myslila si, že vždycky se budu rozumívat posunky. Ale pak jsem se začala zvykat s yazykem. Teď umím mluvit trošečku a rozumím skoro všecho, co češi říkají v tramvaji. Doufam, že skoro lidi budou myslet, že ja jsem češka a kyrgyzska. Sranka!