Rozum versus Cit

 

„Povstaňte, předsedá ctihodný autor tohoto psaní!“  Ne, nebojte se.  Nejsme u opravdového soudu, avšak se v tuto chvíli tak připadám.  Zjistit zda se rozum obejde bez citu a cit bez něj, je obtížným úkolem.  Nicméně se o něco pokusím.

 

Začneme v dávné minulosti.  (Připomínám, že jsme na smyšleném procesu, to znamená, že Rozum versus Cit není a nebyl skutečným případem v justici.  Jde tu o snahu popsat něco, co již bylo zmíněno dříve.)

 

Doba klasicismu, doba kdy se lidé snažili potlačit veškerý cit ve svých srdcích (snad i láska utrpěla ujmu) a chtěli si vystačit s novým přítelem – rozumem.  Ještě bylo vše najednou prozářeno světlem vědění.  To s sebou přineslo i klid a bezpečí.  Doba temna – nevědění, strachu zanikala.

 

A proč se všichni cítili bezpečně?  No, právě kvůli rozumu.  Už neexistoval strach z neposlušnosti.  Neposlušností můžeme rozumět; neposlušnost vůči bohu a jeho přikázáním, které působili na všechny dlouhá staletí.  Vždyť přece, kde jsou vědy: matematika, fyzika….), tak nadpřirozeno (bůh) nemá co dělat.  Z toho plynula další myšlenka: Tam, kde je rozum, nemá cit šanci kralovat.

 

Postupně se žití s rozumem stalo všední, nudné a monotónní.  (Jako když hrač na hudební nástroj opakuje jednu skladbu dokola.  Ze začátku si říkáte, že to co hraje je skvělí, ale potom prahnete po něčem novém.  Chcete slyšet něco jiného – nového.

 

Podobně se vše událo na sklonku klasicismu.  Lidé se chtěli zbavit rozumu, tj. nechtěli mít za společníka jen jeho.  Toužili se bavit, zažívat dobrodružství a zřejmě potřebovali i návrat strachu, napětí a vzrušení ze tajemna.

 

Tak se i stalo.  Cit se vrátil do ledových srdcí všech a rozehřál je.  Rozum si s citem podělil vládu a již nedošlo k dalšímu odloučení.

 

No, ctihodní porotci, teď už vite jak se vše odehrálo.  Měli byste jednoznačně vyvodit myšlenku, že: na světě nemůže být rozum bez citu a ciz bez rozumu, poněvadž by každý samostatně nepřinášel užitek dlouhodobě a hlavně nikomu.