Čeština a já

 

Ta první věc je, že to musím napsát česky, že musím něce vyjadřovat s malým množstvím slov a s primitivními konstrukcemi, které už v němčině, v mém materském jazyku, není

lehké.

 

Ráda se učím jazyky ale ta čeština pro mě není jednoduchá.  To mě vlastně neudivuje. Každý ví, že ty slovanský jazyky jsou jiný než ty románský a s němčinou nemají tolik podobností

jako má například angličtina. 

 

Můj hlavní problém jsou slova.  Když se učím nové slovo, často nevěřím, že to slovo skutečně

existuje.  Pro mě to je jenom libovolný sled slabik a dokud nejsem slyšela slovo, nejsem jistá, jestli jsem si to zapomatovala správně.

 

Druhý problém je taky problém slov.  Když chci něco říct a mi chybí slovo ve francouštine nebo v angličtině, mužů použivat latinské slovo a ho trochu změnit, aby se ono hodilo k tomu

jazyku.  Ten systém funguje docela dobře (umím dobře latinsky protože jsem se to učila ve škole devět let).  Ale v češtině to vůbec nefunguje.  Já si vymyslím slova a lidé mi nerozumí.  To je škoda.  Ale nedá se nic dělat.

 

Kazdý řiká, že ta nejdůležitější věc je, že mluvím s českými kamarady, abych cvičila mluvit.  Ale to není tak jednoduché.  Mám skoro žádný český kamarady.  Odkudpak? {Ani}<in> Ve třídě ani na koleji nejsou češi.  A je uplně přírodné, že člověk se spřáteluje s lidými, ktery vidí každý den.

 

Je tam i další zajímavá věc: Zdá se mi, že už neumím francousky od té doby, co jsem byla

 v Praze.  Všechno rozumím, ale když otevřím ústa, bude česky.  Ale to je asi dobré znamení…