Neco o sobě.
Já
se jmenuju {jméno zaškrtáno}<co>. I když mám německé rodinné jmeno, jsem
američanka. Jsem se narodila ve městě Pont Portlandě, ve štatě
Oregonu. V rodině byli jsme pět – táta, mátka, dve sestři a já. Táta se
jmenoval Adam, mátka Eva.
Táta
by dál mě jmeno Eva podle mamince. Mátka Eva j to jmeno moc neměla rada
a řekla, “Absolutně né! Bude krytá ke nevinnemu ditěti abys ji pojmenoval
takovem staromódním jmenem.“ A ták, proto, byli rozumni lidi, udělali
kompromis a souhlásili ne pojmenovat Eva Ev{a|u}.
Nekolík
rok později mátka Eva porodila druhou dceru. Zátimco mátka leži
v nemocnici a odpočivá, táta, normalně nejmirnějsí, nejupřínější,
nejpoctivěší člověk, ohlasil oficialně jmeno Eva Eva, a potom uvědomil
manželku. Nevadilo mu, že před porodem, byli souhalase{m|n} na jmeno “Eva.“
Ješte jeden rok, ještě třetí dceru. Dali ji jmeno “Eva Eva.“ Netrvalo dlouho
aby smutná holčička se citila vy loučeno z rodinou. Aby byla obsahovala,
dodála sebou jméno Eva.
Až
do devět let, myslela jsem že, táta také měl jako středne jmeno Eva. Jaká jsem
byla překvapena když zjistla já jsme podivala na jeho c cestovní
pas a zjistila jého spravně středne jmeno “Adam.“
Já jsem se podivala na cestovní pas protože rodina se přestehuje do Italii. Proč Italie? Protože mátka miluje operu. Ona vyrustla na statek ve střednozapad Ameriky a měla sen o větším, hezčím, kulturnějším, krasnější, lepším světě.
Od
začatko, cesta byla velké dobrodružtsví. Odjeli a do jeli jsme Italskéím
nakladím lodi. Cesta jednosměrný trvala šest t[y.]den.
Byli
jsme 18 měsic mimo U.S.A. Ve školním rokem, bydlili jsme vě městě Desenzano na
jižní břehu jezera Gardy a chodilí do školy ve klasteře Ursolinou sestry. Po
školnéem rokem, cestovali jsme autem přes Evropy.
Když
končila autocesta, dobrodružstvi koncí plavili se jsme z přístavu
Genovu lodi “Antonio Pacinotti.“ Slavili jsme Vanoci v Panamě Kanalě.
Dobrodružstvi koncí když loď Pacinotti se dopravila do doku deváteho ledna 1966. Rodina “Cervo“ – {jméno zaškrtáno}<co> v Itálštine – se vratila doma.