Nejhorší den v mém zivotě.

 

V Japonsku nemá strach z pátku třináctého i černou kočku.  Bylo to v dvě hodiny dopoledne.  Už začínal v pátek třináctého.  Maminka mi zavolala na telefon.  Ona nerozumí časovému pásu.  Mluvili jsme nic zvláštního.  Zdá se mi, že maminka chtěla slyšet můj hlas.  Skončili jsme rozhovor.  Chtěla bych jít k posteli, abych spala.  Ale, už jsem nemohla.  Protože velké můry přiletíli z okna.  Zastavovali na postel.  Nemohla jsem se obrátit na postel.  Spala jsem se strachem.  Vstala jsem pozdější než obvykle.  Musela jsem se jít do práce, jakmile jsem vstala.  Měla jsem divný pohled kolem sebe.  Zjstila jsem si, že nenosila jsem brýle.  Vratila jsem se domu okamžítě.  Nemohla jsem se je najít hned.  Protože moje brýle vypadají skoro průhledné, které drží čočky jen šrouby.  Konečně jsem našel našla svoje brýle na stol stůl před sebou.  Kdybych měla čas, nespěchala bych jít do práce.  Běhala jsem za dveře.  A pak jsem spadla ze schod, sotvaže jsem vyšla prvním krokem.  Zranila jsem kotník.  Spíše než úplná zlomenina.  Nemusela jsem pohybovat nohy dlouho, až se vyléčím.

 

Bylo to nejhorší den.  Veřím v pátek třináctého, když jsem měla takovou situaci.