Našel jsem zajímavé věci: voňavku, pilulky, kapesník, kolík na prádlo a minci. Voňavka je určitě dámská, protože voní kokosem, takže majitelem těchto věci musí být žena. Dvě zabalené pilulky jsou žluté. Je rovněž uvedené datum spotřeby říjen 2016. Z druhé strany je něco napsáno asi španělsky. Malá mince má japonské nebo čínské písmena.
Přemýšlím nad tím, proč tato žena nechala kolíček?
Možná chtěla venku pověsit prádlo a ztratila ty věci náhodou?
Anebo cestou jí vypadly z kabelky?
Ale proč by s sebou v kabelce nosila kolíček?
Možná proto, že má malé děti, které si hrály, a vhodily jí ho do kabelky.
Asiatská mince je také zajímavá. Vypadá jako amulet, který lze nosit n přívěšku, protože má uvnitř dírku. Už vím, šla do prádelny. Musím tam nutně zajít a zeptat se na ženu vonící kokosem. Jediná prádelna se nacházela v centru města v Úzké ulici. Pracoval tam mladý muž, kterého překvapila moje otázka na ženu vonicí kokosem, ale jiné stopy jsem neměl. Když nepochopil, tak jsem mu ukázal modrý kolíček. Zeptal jsem se, jestli náhodou neviděl nějakou ženu zrovna s takovým stejným. Teď konečně něco mu došlo, že takové kolíčky měla jenom jedna žena ‒ černovlasá, vysoká ‒ ale nezná ji jméno. Věděl pouze, že ráda chodí do čínské restauraci, ve které prý pracuje jejího kamarád. To byla další stopa. Poděkoval jsem krásně a vydal jsem se na cestu do restaurace.
Když jsem dorazil na místo, bylo tam úplně prázdno.
Hm…
Jak teď zjistím, kdo je jejím kamarádem.
Podešel jsem do baru a zakřičel: „Dobrý den.“
Najednou se objevila malá hezká Číňanka. Zeptal jsem se ji, jestli nezná majitele této mince. Divně se na mě podívala a zmizela. Po chvíli se vrátila s tělnatým mužem, jenž se zeptal, v čem mi může pomoct. Ukázal jsem mu minci. V jeho očích jsem spatřil obrovské překvapení. Otázal se, odkud jsem to vzal. Odpověděl jsem, že několik ztracených věci přineslo do moje kanceláře dítě sousedky a mezi nimi byla právě i ta mince a teď hledám její majitele. Dodal jsem, že vím, že je to vysoká, černovlasá žena a že chodí do prádelny jednou za týden. Vím také, používá kokosovou voňavku. Ukázal jsem mu ji. Teď už pochopil a řekl, že je to Jana, jeho kamarádka. Dal mi na ni adresu. Pověděl, že docela dávno se neviděli a je rád, že někdo její věci našel. Pozdravili jsme se na rozloučenou a vydal jsem se cestu.
Jana bydlela v obrovském činžáku, ve druhém poschodí. Zazvonil jsem domácím telefonem. Nikdo nebral. Zkusil jsem ještě jednou. Nic! Zavolal jsem její sousedovi. Konečně ozval se hlas. Řekl jsem, že jdu za Janou, jestli mě může pustit dovnitř.
Pán jen zachrochtal.
Zopakoval jsem položenou otázku.
Nakonec jsem uslyšel: „Ne.“
Moc mě to překvapilo a zeptal jsem se, proč mi nechce prostě otevřít dveře, přece musím se s ní vidět.
Muž zaječel a chvíli potom řekl: „Už se s ní nikdy neuvidíte. Nikdy!“ – zakřičel. „Ale proč?“ – zeptal jsem se. „Neuvidíte ji nikdy“ – vykřičel – „Ona nežije.“