Muž, který sázel stromy
Když jsem putoval po vyprahlé zemi bez vody a bez jídla, spatřil jsem v dálce malou černou tečku. Šel jsem dál směrem k ní a pak jsem rozpoznal, že je to pastýř, u kterého leželo třicet ovcí a u nohou mu seděl pes. Zeptal jsem se ho, jestli mi nemůže dát něco k pití a pastýř mi hned ochotně podával džbán vody. Pak mě mlčky pobídl, abych šel s ním dovnitř. Od té doby, co mu umřela manželka, nemohl si s nikým popovídat, a tak to vypadalo jako by sztratil řeč. Když jsem vstoupil do chatrče, bylo vše uklizené a umyté – umyté nádobí, vytřená podlaha, v hrnci bublala polévka, měl čistý kabát, na kterém měl přišity všechny knoflíky a byl oholený. Když jsem mu za to výtečné jídlo nabídl cigaretu, řekl, že nekouří. Zeptal jsem se ho, jestli můžu přespat a pastýř řekl, že samozřejmě můžu. Před spaním si přinesl sáček s žaludy a s velkou pečlivostí odděloval od sebe dobré a špatné, když byl hotový, ještě jednou to překontroloval. Když jsem se ráno vzbudil, viděl jsem, jak pastýř z těch dobrých žaludů sází duby. To samé dělal i s bukvicemi, a tak sázel i buky. Celkem jich za 3 roky vysázel 100 000, z toho 20 000 vyrostlo a z toho ještě polovina žzašla. Dozvěděl jsem se, že je mu 55 let a jmenuje se Elzeárd Bouffierd. Pak vypukla 1. světová válka a já musel narukovat. Když jsem se k němu po válce přišel podívat, tak jsem spatřil, že z žaludů a bukvic mu už vyrostl celý les, který byl 11 km dlouhý a 3 km široký. Pak jsem si všiml, že místo ovcí už chová včely, nechal si jen 4 ovce, aby mu ostatní neokusovaly malé stromky. Během války sázel i břízy. Hodně lidí se divilo, jak z takové pusté krajiny mohl vyrůst les, ale Elzeárd Bouffierd jim nic neřekl. Kde dříve byly pustiny, byly teď lesy. Když jsem ho naposledy viděl, bylo mu 83 let, zemřel v roce 1947.