Osnova: I. ÚVOD – Co chci
II. STAŤ: a) černé myšlenky
b) [1]„stav zóny“
c) rozhodující okamžik
III. ZÁVĚR – Co mi to dalo
ROZHODUJÍCÍ OKAMŽIK
Vyhrát!
Právě hraji nejdůležitější zápas mé dosavadní baseballové kariéry. Musíme vyhrát. Udělám pro to vše a mí spoluhráči také. Jsme silní.
Stav 20:16 pro naše soupeře. Podle vývoje hry se zdá, že jsme prohráli. Hrůzný pocit. Mám slzy v očích, ale nechci, aby to někdo viděl. Celá sezona pryč. Vše je pryč. Taková škoda. My to snad nikdy nedokážeme. Nikdy. Skoro brečím. V hlavě temno, chmurné myšlenky. Nic nevidím pozitivně jako vždy. Vidím před sebou jen celou tu dřinu. Naše snaha je zbytečná. Nemá to cenu. Trenéři jsou také „naměkko“. Topíme se ve vlastní beznaději. Teď už chci jenom usnout a na všechno zapomenout. Nechci zase zažít tu ostudu, že jsme něco nedokázali.
Najednou vidím všechno jakoby jinýma očima. Dostal jsem asi nějaký impulz. Je to poslední záchvěv nebo nová síla? Je to zvláštní. Necítím únavu. Ta síla mne tlačí dál. A nejsem sám! Najednou všichni jakoby ožívají. Týmu se zmocňuje tzv. Naganský duch. Nevymýšlím si. Nefantazíruji. Je to tak. Je to realita. Vidím to svýma očima. Sedíme u sebe, držíme se kolem ramen a mlčíme. Každý však uvnitř svádí krutý boj s únavou, s odhodláním. Dvanáct mladých kluků. Ticho. Nádherný pocit soudržnosti, pocit, že někam patřím, že něco umím. A opět cítím tu vnitřní sílu.
Už je to tady. Jdu na pálku, všechno je teď na mně. Moment roku. Možná zklamu, my prohrajeme. Ale dám do toho všechno, co v sobě mám, všechno, co jsem se kdy naučil. Sto procent. Žaludek mi dělá kotrmelce. Nebo to není žaludek? Už ani neslyším fanoušky. Je jich tu moc. Neslyším, nevnímám. Můj otec mne určitě sleduje. Musím mu dokázat, že umím to, co on. Musím rozhodnout. Na svých bedrech cítím obrovskou odpovědnost. MUSÍM! A opět ticho. Nic. Vidím jen míč, který mi nadhodí. Udělám to. Zvládnu to. Kolikrát se mi to již povedlo, tak proč ne teď?? Nesmím myslet negativně! Absolutní soustředění. „Stav zóny“, tak to nazývají psychologové. Takhle jsem se ještě nikdy necítil. Ticho, nyní opravdové. Diváci stojí, všichni jsou zticha. Cítím to jako životní zkoušku. Nepřeháním. Je to jako prodloužení v hokeji, penalty ve fotbale. Buď my, nebo oni. Já nebo míč. Potí se mi prsty. NE! Musím to vydržet. Už to přichází. Protihráči schválně zdržují, chtějí mně rozhodit. Je to psychická hra. Nenechám se. NE.
Míč letí proti mně. Má rychlost kolem 120 kmh-1, mohl by mě i zabít. Nemyslím na to. Teď ne. Fast do insidu. Jako vždycky. V hlavě prázdno. Tělo pracuje samo. Srdce bije. Nápřah, pálka nahoru, střet s míčem. To je ten pocit, jaký jsem chtěl cítit. To je ono. V hlavě pořád ticho. To se nic neděje?! To se mi to jenom zdálo? Ne, mýlím se. Všichni zadržují dech, sledují míč. Ano, vůbec jsem si nevšiml, že mám zavřené oči. Ticho. Tentokrát hrobové. Velký třesk, když hliníková pálka o rychlosti okolo 100 km/h udeří do míče. Jako když do sebe křísnou dva paprsky. Míč letí, je nesen vzduchem. Přelétává čáru 100 m, tedy homerunu. ANO! To je pocit vítězství. To je síla!
Nedokáži popsat, co to je, takhle zvítězit. Vyhrál jsem sám nad sebou. Nemohu popsat, jaké to bylo, nejsem novinář. Silnější zážitek jsem však ještě nezažil. Tento homerun a toto vítězství mne posunuly dál. Takováto vítězství mi dávají sílu a motivaci, když v těžkých zimních měsících dřu v posilovně či běhám kilometry ve sněhu. Tento příběh se odehrál na podzim 2004, dnes se připravuji na Mistrovství světa 2008 v Edmontonu a CHCI VYHRÁVAT.