TAK TADY ŽIJI
OSNOVA: 1) ÚVOD – TADY ŽIJI
2) STAŤ: a) AREÁL
b) MÉ POCITY
c) DNY ODMĚNY
d) PRO TOTO MÍSTO ŽIJI
3) ZÁVĚR – CO JSEM ZDE PROŽIL
RÁD BYCH VÁM PŘEDSTAVIL MÍSTO, na kterém trávím podstatnou část svého života. Toto pro mne veledůležité místo se jmenuje sportovní (baseballový) areál a nachází se kolem cyklostezky České Budějovice – Hluboká nad Vltavou. Schází se zde A-tým hlubockého baseballu, zhruba dvacetičlenná parta mužů ve věku 19 − 30 let, kteří tomuto krásnému sportu dávají všechno, co mohou. Jsem nesmírně rád, že se mi kombinací talentu a tvrdé práce podařilo stát se součástí tohoto stroje, mašiny, která patří k nejlepším v České republice.
Kdykoli je v mém denním plánu trénink, což je během pracovního týdne čtyřikrát, těším se na něj, těším se na to, jak sednu na kolo a po asi 15-ti kilometrech spatří mé oči tento přenádherný areál. Tento stánek sportu je výborně umístěn u mnohahektarového golfového greenu a z každého místa je vidět na dominantu hlubockého zámku. Stojím-li kdekoliv uprostřed této zelené plochy, mé srdce zaplesá. Vidím dvě baseballová hřiště absolutní kvality, tři beachvolejballové kurty a veliký dětský areál, vše citlivě umístěno mezi čistou řeku a obrovské množství zeleně.
Jakmile se převléknu do tréninkového dresu a postavím se do kruhu spoluhráčů, stává se ze mě jiný člověk. Mé osobní, školní či jiné problémy jdou stranou a má mysl podléhá kouzlu prostředí a atmosféry. Všude kolem mne je krásná posekaná tráva, zpívající ptáci a zurčení řeky, která tak krásně chladí po těžkých zápasech. Mám kolem sebe dobré přátele, které představují mí spoluhráči, lidé, kvůli kterým bych se šel prát a o kterých vím, že každý okamžik prožívají se mnou a šli by se se mnou prát také. Podmínky pro výkon jsou nastaveny na optimum, tak jdeme do práce…
Jsou dny, kdy prší tak, že nevidím na dvacet metrů, ovšem můj vztah k tomuto sportu a místu, kde se v něm vytrvale zlepšuji, je takový, že sednu na kolo a jedu trénovat, stejně jako moji spoluhráči. Nezáleží na tom, kolikátý kilometr na hřišti už běžím, kolikátý nadhoz v bulpenu už háži, ani kolikátý míč v pálkařské kleci buším. Dřu na tomto hřišti každý den na to, abych se jen o kousek posunul kupředu. Vím, že se mi to vrátí, když pomáhám mému (našemu) hřišti, když dělám cokoliv v jakémkoliv počasí. Věřím, že jednou za čas přijde den, kdy se mi to všechno „vrátí“ a já budu moci prožít úžasné momenty s lidmi, které mám opravdu rád, na místě, které mi dává sílu jít vždy o kus dál.
Když onen den přijde, jsem připraven. Týmy z celé republiky se do našeho areálu těší, protože je zde vždycky úžasná atmosféra. Díky lokaci nemáme nouzi o diváky. Když Američan řekne: „I live for this“, mám na mysli to samé a vidím v očích mých „bratrů“, že každý z nás je připraven nechat tu veškerou sílu a energii, co v sobě má. Mnohdy, např. po prohraném zápase, v ošklivém počasí, po velmi bolestivém zranění nebo po celé zimě strávené v přítmí hal a posiloven, si vzpomenu na ony krásné letní dny, kdy nechávám své srdce na antuce a trávě právě tohoto místa na světě, které mám nejradši.
Mohu říci, že v těchto asi pěti hektarech jsem prožil své dětství, dospěl jsem v partě chlapů, stal jsem se členem národního týmu a věřím, že zde budu moci pracovat a zlepšovat se i nadále. Tady je místo mého života a já ho z celého srdce miluji.