Rozhodující okamžik
Osnova: I. Úvod − pohled do zrcadla
II. Stať − 1) shrnutí obou obrazů
2) první obraz a zamyšlení se nad ním
3) úvod do druhého obrazu
4) nátlak času
5) druhý obraz a zamyšlení se nad ním
III. Závěr - nadhled nad celým vyprávěním
Při každodenním pohledu do zrcadla nevidím pouze svůj vlastní obličej, ale to, co se v něm, při delším sledování sama sebe, projeví či ukáže. A tím je mé osobní nitro. To, jak se cítím a většinou i to, v jakém jsem momentálním rozpoložení. Ve svém vlastním případě, ve svém vlastním zrcadle, nevidím pouze obraz jeden, jako snad většina lidí, ale rovnou obrazy dva.
Jeden obraz znázorňuje mojí osobnost, jak se cítím dlouhodobě a ve druhém obraze lze najít podobu, ze které lze vyčíst, jaké pocity a myšlenky prožívám v rozmezí pár dnů, hodin a minut. Rád bych se pokusil o sepsání alespoň jedné z již jmenovaných podob mého nitra, mého já.
Za prvním obrazem se nachází v mých očích člověk, kterému ve své podstatě k absolutnímu štěstí nechybí málo. Nemá problémy ve škole, učivo mu jde v rámci přijatelných mezí, přátel má plno, tudíž slovíčko „nuda“ je pro něj naprosto neznámá fráze, nemusí se obávat o své zdraví a celkový vzhled, který se projevuje na venek, nevypovídá žádné známky utrápenosti ve většině směrech lidských obav. Lze říci, že takto mě vidí moji přátelé a rodina. Tento obraz mi ale není vlastní, nepatří k mně, mnohdy ani nedokáži pochopit, z jakého důvodu mi ho, mí bližní, připisují, možná z důvodu, že jinak se cítím navenek a jinak uvnitř mého já. Ačkoliv bych si přál, abych takto vypadal a cítil se i uvnitř, ale není možné tohoto stavu dosáhnout, neexistuje člověk, který by byl bezstarostný, bez problémů, kterého nic netíží. Možná ale takto, po stránce dlouhodobosti, opravdu vypadám.
Je právě ale načase napsat pár řádků, které by mi byly vlastní, které by vystihly mojí opravdovou tvář a vřele doufám, že vystihnou i mé momentální pocity, má denní rozpoložení.
Ačkoliv se ale právě nacházím pod silným nátlakem nedostatku času, pokusím se vyjádřit vše, co bych vyjádřit měl.
Nejvíce, co mě tíží, co mě ubíjí, jsou déletrvající problémy mezi mnou a mou přítelkyní. Energii, kterou byl jsem nucen investovat do pokusů o vyřešení tohoto dilema, jsem ztratil a tím pádem i ztrácím chuť na vše ostatní, co mě obklopuje a tím jsou přátelé, kteří ve své podstatě za nic nemohou, alespoň někteří. Dalším malým velkým problémem jsou roztržky v rodinném kruhu, ale to je již kapitola sama pro sebe, která by si zasloužila více času, než − li kolik ho právě mám. Tyto dva problémy nejsou zdaleka jediné, co mě tíží, ale jsou pro ně takové váhy, že jim přikládám nejvíce viny za mé, mnohdy až zbytečně, depresivní stavy.
Touto poslední myšlenkou, nebo snad posledním pohledem, bych své zamyšlení nad sama sebou, zakončil. Věřím tomu, že některé mé problémy mohou považovat za titěrné, že oni jsou prý nuceni řešit mnohem závažnější, ale pro mě, mojí pravou podobu, je toto právě to nejhorší co mě doposud potkalo. Toto vše, co jsem právě napsal, jsem již kolikrát v zrcadle viděl, ale věřím na pravidlo… bude mnohem a mnohem hůř.