Tak tady žiji
Osnova: 1) Úvod – kde žiji
2) Stať – dětství a hry na oblíbeném místě
– kam chodím nyní
3) Závěr – mám ráda místo, kde žiji
Na vesnici jménem Rokycany žiji již od dětství. Sice jsem se tam nenarodila, avšak byla jsem pokřtěna v tamní malé kapličce, u níž jsem mohla zaznamenávat změny, které během období mého růstu prodělala.
Píši právě o kapličce, jelikož, mám-li si představit místo, kde žiji, přijde mi na mysl jako první. Možná proto, že se nachází v těsné blízkosti našeho domu, ale hlavně proto, že jako malá jsem u ní strávila mnoho času hraním s ostatními dětmi ze vsi. Bylo to nejčastější místo, kde jsme si hráli. Zahrabávali jsme se pod listí, které padalo na podzim z velkých stromů, jež rostly kolem, ale už si nepamatuji, co to bylo za stromy, neboť tam dávno nestojí. Pobíhali jsme podél zdí a schovávali se, zkoumali jsme brouky pod kamením. Někdy se nás tam sešlo třeba i deset. Když jsme byli unavení, sedli jsme si na lavičky. V šest hodin večer kaplička zazvonila klekání. To jsme museli jít všichni domů, ale těšili jsme se na další den.
Nyní již naší vesnici neberu jen jako místo na hraní, nýbrž jako klidné místo, kde mohu žít a mít domov. Když si chci popřemýšlet, jdu se projít k rybníku, tam si sednu na stavidlo a máchám si nohy ve vodě. Cestou si mohu provětrat hlavu, protože rybník leží celkem daleko za vsí, takže než k němu dojdu, trvá to asi půl hodiny. Také ráda chodím k našemu lesu na posed. Vylezu na něj a posadím se tam do takového křesílka. Nejlepší je, když trochu fouká vítr a proudí dovnitř posedu úzkými okénky. Cesta k němu vede podél ohrady se stádem krav. I když nemám krávy ráda a trochu se jich bojím, poněvadž jednou vážně zranily mého dědečka, k vesnici patří. Cestou z posedu ještě někdy přelezu plot a vylezu na vodárnu. Odtud je vidět ještě lépe. Mám ráda, když se mohu dívat z výšky a vítr mi čechrá vlasy. Na procházky k mým oblíbeným místům jsem dříve chodila většinou sama, teď se mnou chodí má spřízněná duše. Je to mnohem krásnější a mohu si v přírodě s někým nerušeně povídat. V přírodě se dá povídat hezky.
Když se zamyslím, možná bych byla ochotná vyměnit naší vesnici za jinou vesnici nebo samotu, ale nikdy ne za město. Asi bych se nedokázala přizpůsobit městskému způsobu života a sžít se s místními podmínkami. Nesmířila bych se s tím, že nemohu jít do přírody. Také bych se nepřenesla přes městský smog, stačí mi, že mě bolí hlava po příjezdu ze školy. Každodenní dojíždění mi nevadí, za život na vzdušné a klidné vesnici to stojí. Mám ráda život na venkově.