Osnova: I. Úvod
II. Stať: a) moje ráno
b) dopolední procházka
c) zpráva o zajíci
d) pilní mravenci
III. Závěr
TAK TADY ŽIJI
Každé léto já a moje rodina jezdíme na chatu, kde jsem prožívala dětství. Je to nejkrásnější místo na světě.
Ráno mě probouzí sluníčko svým pohlazením nebo štěbetaví ptáčci, kteří soutěží, kdo krásněji cvrliká. Protáhnu se, tím probudím pár malých pavoučků, odpočívajících po dlouhé a namáhavé práci, a vyběhnu bosá ven na zahradu. Barvami to zde jen hýří. Brouzdám se ranní trávou, kapičky rosy mě studí do nohou, ale to mi nevadí. Ani to nevnímám přes tu překrásnou podívanou, která se přede mnou rozprostřela. Je to až neuvěřitelné. Tulipán, lekníny, růže, kosatce, všechny tyto pyšné květiny otvírají své květy a jihnou pod slunečními paprsky, jenž suší lesknoucí se rosu, pěkně kapičku po kapičce, z jejich barevných květů. Proběhnu zahradou, zastavím se akorát u trnitého ostružiníku, abych si utrhla sladkou malinu.
„Utrhni si mě, utrhni,“ vyzívá mě. Nebo u borůvky, která na mě už zdálky volá: „Ne mě, já jsem sladčí“, a dorazím až k malému zarostlému jezírku lesknoucímu se jako zrcadlo a v kterém si slunce smáčí své slabé unavené paprsky. Kouknu se do něj a vidím zelené žabky, jak skotačivě dovádí a také zlaté rybky, jak zvědavě po mě pokukují. V jezírku se odráží život a krása přírody.
Bohatě se nasnídám a vypravím na každodenní procházku. Životem to tady jen září. Včelky již začly opylovávat bohaté květy, dnešní den jim připravil mnoho práce, jen aby to do večera stihly. Starý hovnivál před sebou válí svou kuličku, jde to ztěžka, ale nevzdává se. Pestrobarevní motýli si necíleně poletují nad rozkvetlou loukou. Nemají snad co dělat? Kdo ví. Vševědoucí sojka, místní drbna, poletuje ze stromu na strom, zobáček se jí nezavře, musí stihnout ještě před obědem informovat celý les: „Slyšte, pan hajný nám dal postavit nový krmelec, nový krmelec a hezčí, hezčí,“ nahlas prozpěvuje.
Když pomalu dojdu do lesa, posadím se na mez a zaposlouchám se. Slyším šeptání stromů, šíří se zpráva, že zajíc začal trénovat a v neděli se utká v běhu se srnkou. Poběží se kolem rybníku až k Zákoleckému lesu, potom nahoru na kopec pod moudrý starý dub, oběhnou ho a poběží zpět na hráz čistého rybníka. Chvíli poslouchám, ale pak mojí pozornost upoutá něco jiného. Přede mnou se zčista jasna objeví šnek. Pozoruji, jak si to hbitě šine mezí. Kampak asi vyrazil?
Na zpáteční cestě potkám pilné a nebojácné mravence, stavící si hrad z obrovských jehliček. Jeden velí, cupitá vpředu se zdviženou hlavou a všichni ho následují. Poslední mraveneček se opozdil, náklad je moc těžký, ale objeví se tu druhý, plný síly a pomůže mu.
Všichni jsou zde přátelští a neexistuje tu zloba a nenávist. Člověk se hned musí radovat a zažene truchlivou náladu. Jako by se tady zastavil čas. Doufám, že taková místa nikdy nevymizí.