Slohová práce školní
Martina Gregorová
17. května 2005
I. C
Témata:
1) Tak tady žiji (volný stylový útvar)
2) Divy současného světa (volný slohový útvar)
3) Mé setkání s…. (vypravování)
4) Pohled do zrcadla (zamyšlení)
Pohled do zrcadla
Osnova: I. Úvod: zamyšlení
II. Stať: a) zpytování svědomí
b) přátelství
c)pochybnosti
d)zrcadlo
e) důvěra a lži
f) mé já
g) jaká asi jsem?
III. Závěr: upřímnost
Jednou mi kdosi řekl, že když mě má, je to ten nejbohatší člověk na světě. Ale jsem opravdu taková, za jakou mě považoval? Málokdo o mě ví všechno, všechny mé trable od kolébky do dnešního dne. Ta osoba většinu zná a přesto mi tohle řekla. Proč mi tedy připadá, že si to nezasloužím? Že nejsem ten, kdo si myslí, že jsem? Chtěla bych mít zrcadlo. Zrcadlo, které by mi ukázalo, jak mě mají ostatní rádi či mě nenávidí. Určitě mám mnoho nepřátel.
Moje babička říkávala: „Jak ty k nim, tak oni k tobě.“ Ale já jsem nikdy nestála o přátelství lidí, kteří ho zakládali na lži. Přetvařovali se, smáli se vaším vtipům, ale jakmile jste se otočili, bodli vám „kudlu do zad“. Proto jsou takoví lidé mými nepřáteli.
Věřím, že bych si nikdy nevybrala za nejbližší falešné lidi. Ale mohu svým pocitům důvěřovat? Bez zrcadla pravdy?
Přála bych si teď zavřít oči a stát před osudovou skleněnou plochou, ve které by se odráželo nejen světlo lamp visících na zdech okolo, ale i mé já. Má duše ať už černá jako uhel nebo průsvitná jako lesní studánka, kam chodívají laně pít. Jen vidět pravdivý vnitřní výjev.
Druhý nejdůležitější člověk v mém životě mi řekl, že jsem jeho anděl strážný, jeho slunce, že když mě vidí, rozzáří se mu celý den. Jak mi mohou tak slepě důvěřovat? Jak mohou tušit, že ta neupřímná osoba nejsem já? Jak já sama to mohu poznat?
Když jsem s přáteli jsem upřímně šťastná. Bez nich se cítím opuštěná, sama. Není to pravý důkaz mé pravdomluvnosti? Vím já sama jaká vůbec jsem? Jaké mám špatné a dobré stránky? Mohu to snad vědět?
Prý jsem hodná. Ale proč rodiče potom říkají že zlobím? Prý jsem chytrá. Ale proč tedy nevím a nikdy nemůžu vědět všechno? Někdo se rozplývá nad mojí krásou, ale copak se krása dá posoudit? Děda se zlobíval, že jsem tvrdohlavá. Proč tedy nikdy nic nedotáhnu do konce? Známí mají radost, že jsem vtipná a přátelská. Proč tedy dokážu k lidem, kteří mi nejsou sympatičtí, být protivná a ironická, ubližovat jim pravdou i svými poznámkami?
Praděda mi jednou řekl: „Buď upřímná sama k sobě.“ Ano, dědečku, budu. Ale jak se dozvím, jestli to bude fungovat i naopak?