1. slohová práce školní
16. prosince
Témata:
1. Ptáš se, jak se mi tu líbí (dopis)
2. Přestav si, co se mi stalo... (dopis)
3. Píšu Vám... (dopis někomu, s nímž jsem se nesetkal, nebo se ostýchám hovořit)
Představ si, co se mi stalo...
Milá babičko,
do konce prázdnin už se asi bohužel neuvidíme, a tak ti píšu o svém posledním prázdninovém dobrodružství. Myslím, že se budeš dobře bavit.
Pár dní před odjezdem z dětského tábora uspořádali vedoucí dlouhý orientační běh. Já i mí přátelé jsme se těšili na zajímavé odpoledne. Byli jsme rozděleni po sedmi členech do několika skupinek a posíláni po červených fáborkách v rozmezí tří minut. Konečně jsme přišli na řadu. Plnili jsme cestou nejrůznější úkoly, velmi jsme pospíchali a občas (dokonce) i běželi. Milan1, náš kapitán chtěl mít co možná nejlepší čas. To se nám stalo osudným.
Při běhu jsme se vydali špatnou cestou. Po delší době nám začalo být divné, že už nikde neplápolají ve větru červené fáborky. „Cože? Ztratili!?“ zhrozila se Eva. „To snad nemyslíš vážně!“ vybuchl Milan2. Celý tým se na Milana1 obořil. „Ne-nevím, j-jak se to-to mohlo s-stát,“ koktal Milan1. „Tady to vůbec neznám,“ promluvil nešťastně Honzík. „Tak se zkusíme vrátit,“ navrhla jsem, jelikož začala být situace neúnosná. „Ne, ne, ne!“ zaprotestovala Evička2, „mě už bolí nožičky.“ „Tak si tedy sedneme a promyslíme, co dál,“ rozhodne Milan1.
Následujících pár minut diskutujeme. Navrhují se různé možnosti a vzápětí se zamítnou. Vypadalo to s námi bledě, babičko. Ani nevíš, jak jsem se bála.
„To snad nemůže být horší,“ promluvím nešťastně. „Póóómóóóóc!“ ozve se dvojhlasně z nedalekého křoví, z něhož vyběhne Mařka a za ní hned uslzený Honzík. „Co se ...,“ nedořekneme. Odpovědí je nám zlověstné hlasité bzučení. „Utíkejte!“ vykřikne zbytečně Eva1, protože už všichni dávno utíkáme před nebezpečně a velmi nepřátelsky vyhlížejícími sršni. Mařka s Honzou, ti dva malí neposedové, je určitě vyprovokovali. Obrovský hmyz nás nepřestával pronásledovat. Utíkali jsme, jak nejrychleji to v dané situaci šlo. Najednou se před námi objevil rybník. „Honem do vody!“ zavelí Milan1 a my poslušně naskákáme do rybníka. „Žbluňk! Cák!“ Sršním pronásledovatelům se vodní sprcha nelíbila a konečně odletěli pryč. Spadl nám kámen ze srdce. „Tady to přeci znám!“ zvolá šťastně Milan2 a spolu s Milanem1 pomáhá zbytku družstva z vody ven.
Nakonec jsme se opravdu vrátili zpátky do tábora zdraví a bez úhony. Tedy až na Honzíka, který jako jediný dostal žihadlo. Sice jsme nic nevyhráli, zato nám ale ostatní záviděli tak nebezpečné dobrodružství.
Doufám, že se brzy uvidíme. Měj se krásně a nezapomeň mi také napsat pár řádků.
Tvá milovaná vnučka
Eva3
1) Úvod: Táborové dobrodružství
2) Stať: a) Orientační běh
b) Ztraceni v lese
c) Sršní útok
3) Závěr: Nakonec nás zachránil rybník a všichni jsme se vrátili do tábora.