Den plný útrap
Bylo pár týdnů před vysvědčením.
Šly jsme s děvčaty na sportovní soutěže. Musely jsme v různých disciplínách vybojovat žetony. Za ně jsme si mohly něco „koupit“ v malém stánku.
Já jsem koupila dárky pro sourozence (tehdy jsem ještě měla jen dva) a pár věcí pro sebe, šetřila jsem na velkého plyšového medveda pro moji maminku. Medvěd držel srdíčko s nápisem I srdce U.
U jedné soutěže byl jako „hlídač“ mamčin kamarád.
„Je pár minut před koncem a já na toho medvěda furt nemám,“ říkala jsem si. A pak mě napadlo zajít poprosit Honzu (to je ten mamčin kamarád, je plavčík takže jste ho jistě již viděli) no tak dále. Dal mi na medvěda a ještě nějaké žetony navíc.
Eva si všimla že si beru tolik žetonů a přispěchala si vzít taky.
Jenže kromě toho to byl den jak se říká blbec. Když jsem běžela koupit toho méďu, spadla jsem a spálila si koleno. Pak když jsme šly domů zjistila jsem že se mi dárky nevejdou do batohu. No prostě děn blbec.
Došla jsem až k nemocnici kde mamka pracu je a chtěla ji překvapit krásným méďou z lásky.
Jenomže když jsem vyšla do třetího patra kde mamka pracuje, řekli mi, že už šla domů.
Letěla jsem jako vítr.
Když chodíte kolem nemocnice, víte, že jsou tam schody a vedle cesty od těch schodů k nemocnici je prohlubeň na odtékání vody a přezni jsou „mříže“.
Běžela jsem tamtudy a najednou uklouzla po nějakém štěrku a noha mi sjela pod odklopenou mříž. Sklouzla tam tak špatně, že se mříž zaklapla. Koukla jsem se co se mi stalo. „Bude to jen škrábnutí,“ říkala jsem si.
Ale ouha. Byla to otevřená rána.
Jakmile jsem to spatřila začala mě noha strašlivě bolet. A zakřičela jsem na celé kolo: „Do pr…“ víte čeho.
„Pojď mi pomoct!“ volala jsem na bráchu který stál opodál a hloupě civěl. Pak se rozběhl domů.
Dokulhala jsem až ke vstupu do nemocnice. Kde mě s vyhrnutou nohavicí a zakrvácenou ponožkou spatřila stará paní.
„Propána co se ti stalo?“ ptala se. Bylo mi tak zle že jsem nemohla odpovědět.
Vzala mi batoh a odvedla mě do nemocnice, tam se nevím od kud vynořila sestra (zdravotní né ta moje). Posadila mě na vozík a už jsem jela k doktorovi.
Jelikož se příšerně bojím injekcí, celou dobu jsem opakovala: „Nedávejte mi injekci, já chci maminku.“
Pak přišla mamka ale injekci jsem nedostala, jen nějakou vodičku na umrtvení.
Nohu mi zašili a jela jsem domů s tou nohou na opěradle předního sedadla.
Do školy jsem si šla už pro vysvědčení.
Doma jsem skoro pořád spala a do konce života budu mít jizvu.
Nikomu bych nepřála to co se stalo mně.