Silvestrovské překvapení
Jednou na Silvestra jsme se s rodiči rozhodli, že půjdem nasypat zvířatům do krmelce kaštany, žaludy a jablka. Tak jsme odpoledne vyrazili do lesa.
Přijeli jsme, zaparkovali, taťka vyndal z kufru krmení a když jsme zjistili, že je tam asi 50 cm sněhu, tak nás chuť krmit zvířátka trochu přešla, ale to nevadilo.
Mamka nás vedla, protože věděla kde krmelec je. Šli jsme lesem, nejdřív 15, potom 30, až nakonec 40 minut a krmelec pořád nikde. Já a taťka už jsme byli naštvaný a mamka pořád opakovala: „Tady už to někde bylo, tady už to někde je.“ Taťka se jí jenom naštvaně zeptal: „A kdy jsi tady byla naposled?“ A mamka povídá: „Asi před dvaceti lety.“ To už jsem fakt nevydržela a navrhla že se seberem a půjdeme domů, ale mamka že ne, že tady to někde určitě bude.
Tak jsme šli dál, šli jsme už asi hodinu a půl, mokří jsme byli, unavení, celí od sněhu a
na náladě nám ani moc nepřidávalo to, že do nás mamka hučela že tady už to někde bylo.
Z úvah o tom co jsem teď mohla dělat doma kdybych na podzim nesbírala kaštany mě vytrhl mamčin výkřik: „Tady jsou srnčí bobky, to znamená že jdeme správně.
Šli jsme ještě asi půl hodiny a taťka zařval: „Hle, krmelec!“ a mamka řekla: „Hle, auto.“
Zjistili jsme že krmelec byl schovaný za kopcem asi 50 m od auta.