Kopýtko nedaleko potoka
„Pýcha předchází pád“
U prosluněné louky v lese plném bukvic, kaštanů a lesních plodů žila ježkova rodina se svými sousedy paní Veverkovou a strýcem jezevcem. Všichni spolu dobře vycházejí a držejí v každé situaci při sobě.
Každou sobotu, jakož i dnes, se společně vydávají pro zásoby jídla na příští týden. Jen malým neposlušným ježečkům se nechtělo, tak si usmysleli jít hrát do lesa. Ostatní mezitím pilně sbírají borůvky a všechno, co spadne pod nos. Když už mají vše hotové, zbývá akorát dojít pro vodu, potok je ovšem docela daleko, tak se paní Veverková nabídne, že tam pro ni skočí ona, prý že umí rychle skákat a šplhat po stromech. K večeru už mají splněné povinnosti, jen opět malý nezbedové se zase někde potulují, ale po chvíli konečně dorazili. Další den musí provést „nedělní úklid“, avšak se kolem nich začne motat nějaká cizí srna a pořád se jim posmívá. Paní Ježečková už to nemohla snést a říká „Milá slečno srnko, vy nemáte něco napráci, třeba si dělat zásoby a ne tu dokola poskakovat.“ Jenže srna jí nepříjemně odvětila „Snad na to mám čas? Jen uklízet a dělat si zásoby, už vás pozoruji déle. Máte to dělat jako já, nechte si narůst tak krásné, štíhlé, dlouhé nožky a můžete si pro cokoli vždy skáknout.“ A v tu ránu byla pryč. Všichni se na sebe tak zvláštně podívali a řekli si „Raději si jí nebudeme všímat, když je tak nafoukaná.
Srnka se tu už moc neukazovala a když už, tak jen proběhla s posměvavým výrazem na tváři. Až jednoho dne se rozhodla provokovat malé ježečky a co se nestalo, běžela tak rychle a zlomila si nohu. Ježci, strýc jezevec i paní Veverková se přiběhli podívat, co se vlastně stalo. Hned jak přišli, je srnka prosila o trochu vody, ale oni jí odpověděli, že má tak štíhlé, dlouhé nožky, aby si k potoku mohla doběhnout sama a odešli. Samotinká klopýtavým krokem se vydala k vodě, jenže dojít tam už nestačila.
Neví se co je na tomto příběhu pravdy, ale dnes nedaleko toho potoka leží srčí kopýtko. Ne nadarmo se říká „Pýcha předchází pád.“