Papoušek, opice a střevíce
(chlubí se cizím peřím)
Za svitu měsíce,
na naší planetce,
baví se mezi sebou
papoušek a opice.
Vsází se spolu ve velkém dobru,
myslejí to ovšem jako malou hru.
Kdo z nich má více,
lesklé své střevíce.
Opice hned se vytahovat začne:
„Však jen a jen já mám nejlesklejší střevíce,
jsou lesklé a barvu mají jako žhnoucí svíce.“
Papoušek však jen ocasem mávne a spustí:
„To je lež milá přítelkyně, mé střevíce,
jsou lesklé a krásné nejvíce.
Barvu mají rubínovou a jejich lesk
se ani diamantům nevyrovná.“
Po těchto slovech se dohodli,
aby měli nějaké to pohodlí,
střevíce si ukážou
a pak se uvidí pročpak lžou.
Je jistě všem jasné – papoušek je lhář,
lhát je nehezké z každého je pak
samotář.
Papoušek letí ke klokanovi.
„Ach, klokane půjč mi tvé střevíce,
jsou překrásné a lesklé nejvíce.“
Klokan půjčí papouškovi střevíce,
a odskáče do světnice.
Opice čeká již se střevíci
a papoušek je tu také již.
Tak kdo z nich má své střevíce,
krásnější a lesklejší více?
Opice prohlíží si střevíce a praví:
„To nejsou tvé střevíce, ale klokana,
ta velikost se nehodí pro tak
malého zobana.“
Papoušek se podiví a pláče,
teď bude považován za lháře.
Opice je však jeho kamarádka –
co by to bylo za přátelství,
když mu neodpustí?
Vše dobře dopadlo,
zaklepalo klepadlo a tak
teď víte, že se nemáte
chlubit cizím peřím a mluvit
jenom pravdu.