O zebře bez jména

O zebře bez jména

(v nouzi poznáš přítele)

V jedné opuštěné zemi, kde většinu kraje tvoří vyvýšeniny s vodopády, lesy s převahou jehličnatých stromů a mnoha bublajících řek, rozkládá se veliká rokle, v které žili odpradávna jen koně a jedna zebra.

Jednoho slunného dne, kdy byli slyšet pouze štěbetající ptáčci a šumící řeky se narodila krásná vraná kobylka Merilin. Všichni ji obdivovali a žasli nad její krásou. Zato zebru, která se od všech lišila nikdo neměl rád. Neměla jméno, žádné ani nepotřebovala, protože nebyla oblíbená a nikdo si jí nevšímal. Zebra záviděla Merilin obdiv a oddanost ostatních. Každý večer, když chodila spát a myslela na dobu kdy i jí budou mít všichni rádi se jí rozbušilo a usínala se slzou na víčku. Nazítří si zebra přivstala, protože jí probudil zlý sen. Šla se podívat na pastvinu. A, hle! Co to nevidí: Na louce se koukal po potravě jeden strašlivý vlk. Nemeškala a pelášila varovat ostatní: „Pozor! Na louce se rozhlíží děsivý vlk.“ Když se to dozvěděli, vyhlásili poplach a dali se k útěku. K Merilin se zpráva dostala na poslední chvíli. Rozběhla se za stádem. Běžela, běžela a najednou: Merilinina noha uvízla v hluboké noře. Vlk byl už blízko. Merilin křičela: „Pomoc, pomoc, prosím je tu někdo?“ Znenadání cosi zašumělo v lese a vlk se běžel podívat. Když byl už dost daleko, vylezla zebra zpoza stromu a usmála se na Merilin.

Ta vraná kobylka si v ten moment uvědomila, že to byla právě zebra, která odlákala vlka do lesa, aby jí zachránila. Potom dala Merilin zebře jméno Rebeka a stali se z nich nerozlučné kamarádky. Ne nadarmo se říká, že v nouzi poznáš přítele.