Vosí med
(Když dva dělají totéž, není to totéž.)
V klidném městečku, v zapadlé ulici, žil v krásném domečku medvěd brýlatý.
Jednoho slunného dne, se do vedlejšího domu přestěhoval lední medvěd. A v tu chvíli vše začalo: „Hej Brejloune, kam kráčíš?“
„Dostal jsem chuť na med, tak si jdu pro něj do lesa.“ A Bílek si pomyslí: „Hlupák jeden, proč pořád chodit do lesa, když včely můžu mít doma.“ Popadl největší úl, který uviděl a pelášil směrem k lesu. Ani tam nedošel a zahlédl hemžení hmyzu. Jeho srdce zajásalo snadným úlovkem. Vůbec mu nevadilo, že jeho včely mají černožluté zadečky.
Druhý den, jak už bylo zvykem, první pohled zkrátka musel patřit sousedovi. To, co spatřil, mu vyrazilo dech: „Čím potíráš svůj kožich, že se ti tak krásně leskne?“ A Brejloun povídá: „Ničím, ale myslím si, že to možná bude z mé zdravé rostlinné stravy.“ Bílek s opovrhujícím úsměvem pelešil domů, vplul do koupelny a namazal si kožíšek prvním olejíčkem, co mu přišel pod ruku. Myslíc si, že opět souseda přechytračil. Neuvědomil si, co právě použil, byla to totiž jeho ranní cukrová voda na údržbu svého číra. Vyšel vítězně z domu, pochlubit se svým zevnějškem Brejlounovi. To jste ještě nezažili. Celé vosí hnízdo bydlící ve včelím úlu, zatoužilo po chodící, největší sladké cukrové vatě, kterou kdy viděly.
A co z toho plynne? Když dva dělají totéž, není to totéž.