27. listopadu 2008
Bártíková E.
P1b
1. písemná slohová práce
Vypravování
Téma: Roku 3058
Osnova:
1) budoucnost
2)
3) přítomnost
Psal se rok 3058. Tehdy jsem bydlela na planetě Mars. Život tam nebyl lehký, ale na druhou stranu, bydlet na Marsu, mělo své výhody. Lidé se dožívali až 200 let a nebyli tam žádné nemoci. Moje babička, bylo jí tenkrát 169 let, žila prý ještě jako malá holka na Zemi. „Všechno bylo jednodušší,“ vyprávěla. Nebyla tam taková nuda jako na Marsu, ale jednoho dne se na Zemi opravdu nedalo vydržet. Byla zamořená odpadem, kyslík už tam nezbyl skoro žádný, a proto se všichni lidé museli postupně odstěhovat na jiné planety, kde by možný život.
Mě v roce 3058 bylo 15 let. Neznala jsem jiný život než na Marsu, ale vždy když jsem jela vesmírným autobusem do školy, ze kterého byla vidět Země, představovala jsem si jaké by bylo tam žít třeba před 1000 lety. Jenže to jsem ještě vůbec netušila co se stane. Vraťme se tedy do toho roku, do roku 3058, kdy se celý můj život zvrátil v pár minutách naruby.
Žiju v malém městě na severní polokouli Marsu. Bydlím se svými rodiči a bratrem v šestiset poschoďovém domě až uplně nahoře. Oproti jiným je celkem malý, ale mě to stačí. Bojím se výšek.
Toho dne jsem byla venku. Netušila jsem, že něco takového ještě existuje. Přímo před naším domem přistála vesmírná loď, což by v té době nebylo ani tak neobvyklé ale měla tvar talíře. Bylo to UFO. Nevěřila jsem vlastním očím. Vždycky jsem je chtěla vidět, znala jsem je jen z vyprávění. Říkalo se jim prý Mimozemšťani jenže jelikož teď obývají výhradně Zemi, jsou to Pozemšťani. Všichni utíkali a křičeli. Vznikla panika, ale já tam zůstala stát jako přikovaná k zemi. Jako bych přestala vnímat. Neslyšela nikoho a nic a je jsem tupě zírala na ten velký talíř, ze kterého vystupovali malí zelení mužíčci. Zůstala jsem tam sama. Oni vypadali na první pohled sympaticky, ale trochu mě odpuzoval ten jejich vzhled. Pořád jsem tam stála a koukala na ně.
Jako by mě ze sna probudil výkřik mojí mámy. Bylo pozdě. Z talíře svítilo jasné a silné zelené světlo a jako by mě hypnotizovalo. Šla jsem za ním. Volaní mé maminky se pořád vzdalovalo až jsem ho skoro neslyšela. Nemohla jsem se otočit. Šla jsem pořád za tím světlem. Bylo pozdě. Prásk! Dveře se zabouchly. Najednou jsem nevěděla co jsem to udělala. Chtěla jsem ven. Bušila jsem na dveře a brečela jsem. Došlo mi, že už rodinu nikdy neuvidím.
A teď sedím tady. Máme český jazyk a já píšu slohovou práci o tom co se mi stalo. Zatím o tom nikdo nevěděla. Chodím na střední školu a mám novou rodinu. Tady v roce 2008. Chci zpátky. Domů.