27. listopadu 2008
Eva Černá
P1b
1. písemná slohová práce
Vypravování
Téma: Byl to takový obyčejný příběh
Osnova: 1. Úvod: přemýšlím
2. Stať: a) miluji ho
b) poslední nákupy
c) naše přátelství
d) vzkazy
e) pozvání
f) dárek
g) Štědrý večer
h) vzpomínky na přátelství
ch) znovu přemýšlím
3. Závěr: zase přichází
Tak teď jsem vážně v koncích! Když je člověk sám a leží v posteli, neví co dělat, tak obvykle začíná přemýšlet. Bohužel pro mě je přemýšlení dost nebezpečné, fantazie pracuje. Známe se šest let a on mě teď ignoruje.
Vždycky jsme byli silná dvojka, ale posledních pár let si spíš připadám jako jeho matka. Teď se ale všechno mění, neuvěřitelně dospěl a já si uvědomila, že mi na něm záleží, mám ho ráda, možná ho i miluji.
„Už jsem ti někdy řekl, že tě miluju?“ vyhrkl trochu bezmyšlenkovitě, když jsme spolu byli naposled nakupovat a já mu ukázala krámek, o kterém neměl ani tušení. „Ne.“ odpověděla jsem a zlehčila situaci úsměvem. „Tak ti to tedy říkám!“ Nemyslel to ani vážně, ale mě to těšilo, opravdu jsem byla spokojená za tech pár slov.
Náš vztah byl vždycky jedna velká „sranda“. Samé vtípky, provokace a dlouhé rozhovory o ničem, nikdy jsme nemluvili vážně, nikdy žádné citové výlevy.
Tak jsem se rozhodla, že za ním půjdu a chci zpátky, co bylo. Píši mu tedy první já, ostatně jako vždycky. Nereaguje. Na další vzkaz dostanu podivnou jednoslovnou odpověď, tak chladnou a nicneříkající, pak dlouho nic.
Uplynulo dalších čtrnáct dní. „Ahoj! Nechceš jít na pizzu? Zvu tě! Jo a mám pro tebe dárek k Vánocům!“ tak se zase vtírám. Vyjdu z domu a zabořím se do sněhu, nesnáším sníh. Proč? Proto! „Čau!“ slyším jeho hlas. Chvíli na mě zírá, prý jsem se změnila.
Dobře, tak nudný úvod je za námi. Sednem si do pizzerie a dám mu svůj dárek, vybrala jsem dobře. Taky dostanu malý balíček, který si prý mám nechat pod stromeček, dobře.
Štědrý večer, sojový řízek, pach kapra a svíček. Rozbalím balíček a najdu prstýnek. Marné naděje? Vše bude jinak. Je pryč… Půl roku v zapomnění.
Vzpomínám na ta léta, na to jak jsem byla před rokem s ním, je mi smutno a hrozně se mi stýská.
Sedím v pokoji. Tak a teď jsem vážně v koncích! No ano, když je člověk sám a leží v posteli, neví co dělat, tak obvykle začíná přemýšlet. Bohužel pro mě je přemýšlení dost nebezpečné, bez fantazie.
Polykám prášek, zapaluji si cigaretu. Byl to takový obyčejný příběh a mě to tak vzalo.