27. listopadu 2008
Eva Nováková
P1b
1. písemná slohová práce
Vypravování
Téma: Stalo se to jedné noci
Osnova: I.Úvod – Můj domov
II. Stať – a) první zážitky
b) most
c) návrat
III. Závěr – čtvrtý rozměr
Když jsem rodičům oznámila, že dnes nebudu spát doma, nic neřekli, neměli o mě strach, ba ani zájem. Už dlouho se o mě nestarají, ačkoli mě to mrzí, dnes mi to nevadí. Kolikrát jsem se jich ptala, zda jsou vůbec moji rodiče! Odpověď byla vždy stejná: „Ano, jsi naše dcera a máme tě moc rádi.“ Co asi teď dělají? Litují se?
Svět přišel o čtvrtý rozměr kdysi dávno, když jsem prvně okusila drogu. Díky ní jsem unikala z tohoto světa. Přestal pro mne existovat. Teď však vím, že jsem já přestala existovat pro něj. Tehdy byl mým nejlepším a skoro jediným kamarádem jeden kluk. Nikdo ho neměl rád, avšak jeho to moc netrápilo. „Dej si jenom čtvrtku papírku,“ poradil mi tenkrát. Ptala jsem se, zda-li se mi může něco stát. Ujistil mě, že se nemůže nic stát. Měl dobré srdce. Dala jsem na něj, byl to skvělý pocit, únik z reality! Rodiče opět netušili, že si tělo i mysl ničím narkotiky. Je pryč ten zážitek i kamarád. Zbyla jsem tu jen já.
Pamatuji si, jak jsem jednou v noci seděla na mostě, táhnoucím se ve velké výšce přes různé domy, ale hlavně velké pole. Skoro nic pode mnou nebylo. Nestál tu dlouho. Měla jsem dolů svěšené nohy a dívala jsem se na hvězdy. Vítr mi šlehal do tváře, ale to jsem nevnímala. Čas pro tu chvíli neexistoval. Byla jsem sama, vyhnána z ráje, protože jsem okusila zakázané ovoce. V ten okamžik se vše splynulo do matné skvrny. Odvolávala jsem se na Boha: „Co děláš pro své mučedníky?“ Ale on mlčel. Jako mlčí celá staletí. Ten krutý vládce, co káže o milování bližního svého a neví, co je to láska. Od té doby jsem se neobracela k nebi.
Bylo to dávno, ale teď tu zase jsem. Nic mi nedává smysl. Sedím tu a slzy mi zkrápí sukni, nebe má zvláštně indigovou barvu a hvězdy nezáří. Asi pohasly, jako pohasly duše lidí prožrané hnilobou dnešní doby. Vzpomínám na mámu, co nikdy mámou nebyla, na své rádoby kamarády, co mi říkali, že jsem bohém a blázen. Blázni mívají těžký život, já jsem jen znechucena dušemi lidí, prázdných jako je tato noc.
Dnes je veliká zima. Mám prokřehlé ruce, že si nedokážu zapálit další cigaretu. Neměla jsem nikdy s ničím začínat. Měla jsem místo čtení knížek koukat na televizi, bavit se s povrchními lidmi a střídat kluky jako ponožky. Možná by mě potom jeden rozchod tolik nesebral. Poslední dobou jsem nedokázala na nic myslet, neměla jsem nápady. Kde jsou doby, kdy jsem byla takový volnomyšlenkář? Čert to vem. Teď stačí pár centimetrů a svět ztratí další duši, jaká to pomíjivá ztráta. Zapálí na mou počest svíčku? Položí na hrob květinu? Obrečí někdo osobu bez jména, postavení, přátel a rodiny? Vždycky jsem snila o úspěchu a uznání. Ale lidi nikdy neměli důvod mě obdivovat. Teď budu ztracena ve jménu lásky. Nebojím se smrti. Postavím se, ale zmrzlé nohy nějak neposlouchají. Takhle jsem si smrt nepředstavovala. Ztrácím koordinaci. Znovu jsem nalezla čtvrtý rozměr.