27. listopadu 2008
Nováková Eva
P1b
1. písemná slohová práce
Vypravování
Téma: Byl to jen sen
Osnova: 1. Temná ulička
2. Opuštěný dům
3. Kočka v koutě
4. Pokračování v průzkumu
5. Nález v patře
6. Útěk před temnou postavou
7. Probuzení
Jednou večer jsem šla po ulici, která se táhne mezi domy v naší vesnici. Vždycky jsem z ní měla divný pocit, ale dnes to bylo ještě horší, všude takové podivné ticho, jen občas fouknul vítr do zrezlých vrat paní Novákové, která se s hlasitým skřípěním otvírala a zavírala. Byl to opravdu divný večer, takový chladný a tajemný.
Najednou se ozvalo zatřepání křídel. V jednom opuštěném domě se v okně shromažďovali ptáci, nejspíš holubi. Nechápala jsem, co tam tolik ptáků může hledat, protože jsem byla zvědavá, tak jsem i přes hrozný strach překročila pomyslný práh zahrady u domu. Všichni ptáci zpozorněli a opustili své stanoviště na okně. Rozhodla jsem se, že se půjdu podívat dovnitř. Otevřela jem dveře a zavolala. „Je tu někdo?“ Nikdo se neozval, tak jsem tedy pokračovala dál.
Něco v koutě se pohlo. K smrti vyděšená jsem couvala do protilehlého rohu místnosti a pozorovala, co se bude dít dál. Pohlo se to znovu, ale tentokrát jsem se nevyděsila, protože jsem ve světle pouliční lampy zjistila, že to byla jen černá kočka, kterou sem tam vídám pobíhat kolem.
Moje nervozita trochu klesla, pokračovala jsem tedy dál v průzkumu. Většina dveří, tedy spíš to, co z nich zbylo, byla zarostlá pavučinami, které domu dodávaly ještě hrůzostrašnější podobu. Opět jsem uslyšela šumění ptačích křídel. Vydala jsem se tedy po schodech nahoru do patra. Zchátralé schody skřípaly pod mojí vahou a pavučiny se mi lepily na obličej.
Nahoře v patře bylo o něco lepší světlo, ale všude byl cítit takový divný štiplavý zápach. Pod oknem leželo cosi velkého, něco ve velikosti lidského těla. Hrklo ve mě, vše jsem pochopila, holubi tu byli kvůli tomu tělu, hodovali na něm! V tu chvíli jsem se nemohla vůbec nadechnout, bylo mi hrozné horko a špatně od žaludku.
Když jsem byla na pokraji zhroucení, chtěla jsem křičet, volat o pomoc, ale nešlo to, ať dělám co dělám, nevydám ze sebe jediný zvuk. Temná postava se začala pomalu zvedat, neváhala jsem ani chvíli a utíkala pryč, dolů po zchátralých schodech.
Když tu náhle se pode mnou jeden schod probořil a já zůstala uvězněna nohou v něm. Když se mi po chvíli podařilo vydolovat nohu z díry, utíkala jsem dál, ven na zahradu, za sebou jsem slyšela kroky té postavy, pronásleduje mě. Cesta pod nohama vůbec neubíhala. Věděla jem, že mě chce zabít, protože jsem se odvážila vejít do toho domu a to ještě v tak temné noci. Neotáčela jsem se a utíkala, co mi nohy stačily. Něco se přede mnou mihlo, začala jsem panikařit, v hlavě se mi honilo tisíce myšlenek. „Co když je jich víc? Co když se na mě domluvili?...“
Obavy ze dvou nebo více tmavých postav mě opustili, až když jsem se probudila doma v posteli v mém útulném teplém pokoji. Srdce mi stále rozrušeně bilo, ale pořád a stále si opakuji: „Byl to jen sen.“ Doufám, že se mi takováto noční můra už zdát nikdy nebude.