27. listopadu 2008
Nováková Eva P1b
První písemná slohová práce
Vypravování
Téma: Stalo se to jedné noci
Osnova: 1. malá Viviane
2. nezdravý strach
3. uvěznění
4. pokus o útěk
5. happyend se nekoná
Jednoho chladného podzimního rána se narodila malá holčička. Její maminka bohužel zemřela při porodu a tak děvčátko zůstalo samo s otcem. Jako památku na svou ženu, otec pojmenoval holčičku Viviane.
Viviane rostla každým dnem rychleji a rychleji a s každým uplynulým rokem se o ní tatínek bál víc.
„Ach moje malá holčička roste jako z vody. Připadá mi, že každým dnem stárne rychleji. Moc se o ní bojím. Nevěřím nikomu kdo na ni pohlédne. Nechci jí držet doma, ale nic jiného mi nezbývá. Tak moc se o ní bojím, že bych jí nejradši držel pod zámkem až do konce života... Zanedlouho bude Viviane 18 a to jí už budou mé příkazy ukradené.“
„Tati no tak nemáš důvod mi nevěřit, jsem už skoro dospělá! Jen jednu noc přespím u té kamarádky, zítra se ti zase v pořádku vrátím.“
„Tak a dost! Říkám ti, že budeš doma!“ Jeho chladný hlas se rozléhal po celém domě, takhle Vivian svého otce neznala. Byl zlý, a z jeho očí čišila krutost.
Kutálela se po schodech, až rána o tvrdou chladnou zem jí probrala. Všude byla tma, samota a odporné ticho, které jí hlavou burcovalo víc, než kdyby stála přímo vedle obrovského řvoucího reproduktoru. Ta bolest, ta ukrutná bolest uvnitř jejího těla. Ani modřiny, ani rozražená hlava jí nebolely tak moc, jako jí nalevo v její hrudi bolelo srdce. Člověk, kterého milovala nadevše, tohle Viviane udělal. Jako zvíře zavřená ve sklepě vlastního domova. Zima se jí zadírala až do morku kostí. Nikdo neslyšel její křik, marně se snažila dostat ven. Najednou se otevřely dveře, tenký paprsek světla vklouzl do male prohnilé místnůstky. „Drahoušku můj přinesl jsem ti tvé oblíbené jídlo. Ukaž ošetřím ti ty rány.“ Viviane nevěděla co má dělat, jeho přítomnost jí naháněla husí kůži. „Co mám sakra dělat. Zbít ho? Pořád je to můj táta a hlavně má obrovskou sílu. Mám z něj takový strach.“
„Ale no tak broučku, celá se třeseš. Přinesu ti deku, a vůbec, celé to tady dole tobě přizpůsobíme. Do školy už jsem volal, že přerušuješ studium kvůli náhlé cestě do ciziny.“
Odešel. Jako černý dým se táhla jeho vůně celou místností, ta vůně, kterou Viviane dříve tak milovala, jí teď přinášela ty největší muka.
„Co budu dělat? Teď už se po mě nikdo shánět nebude, možná pár přátel, ale těm nakecá stejně to same co škole.“
Byl to neuvěřitelně svazující pocit. Sama seděla ve sklepě bez jediného paprsku světla a naděje. Věděla, že se o ní otec přehnaně bojí, ale nikdy by nevěřila, že to zajde tak daleko. Viviane usnula. Vyčerpaná strachem a pláčem byla vděčná, že spí.
„Vivianko přinesl jsem ti jídlo a deku.“ „Dotkly se mě jeho ruce, byly tak chladné a velké, odporný dotek. Dal mi polštář pod hlavu a přikryl mě dekou. Předstírala jsem spánek.“
„Je to tak dávno, co mě tu zavřel. Snažila jsem se zapisovat dny, ale někdy jsem byla úplně mimo i několik dní. Přesto myslím, že jsem tu něco přes dva roky. Hodně se to tu změnilo, vypadá to tady jako můj dětský pokoj. Ale dnes v noci to chystám. Ano, dnes uteču.“
Opět vešel do sklepa se svým medovým hlasem, ale Viviane neviděl. Stála za dveřmi s tlukoucím srdcem a v tom „PRÁSK“. Vší silou ho přes hlavu přetáhla židlí. Už už chytala za kliku od dveří, drapl ji za nohu a stáhl zpět. Nožem ji 16-krát bodl do jejího krásného těla, a poté i sám sobě vzal život se slovy: „Jen takhle budeš navždy v bezpečí.“
Dvě bledá těla leží v tmavém dětském pokoji bez oken, ruku v ruce a sláskyplným výrazem ve tváři.