27. listopadu 2008
Jméno: Eva Nováková
P1b
1. Slohová práce
Vypravování
Téma: Byl to jen sen
Osnova: 1. Procházka po Londýně
2. Jdu do parku, který se změní v les
3. Tajuplný les a v něm cigoři
4. Okradli mě!
5. Jsem zmatená (už zas) a probouzím se
6. Je tu brácha
Byl to jen sen.
Procházela jsem se po Londýně. koukla jsem se na hodinky. Bylo půl druhé. Měla jsem schůzku se svým bratrem, kterého jsem neviděla několik let. Hrozně jsem se na něj těšila, neviděla jsem ho několik let, ani nevím proč jsme se tak dlouho neviděli. Měla jsem ale ještě dost času tak jsem si řekla že to projdu parkem.
Tak jsem zabočila do jedné ulice a přede mnou se tyčila brána. V tu chvíli mi připadala jako jakási tajuplná brána do jiného světa. Vešla jsem. Byl to takový divný pocit. Jako by na mě někdo vylil kýbl studené vody. Ohlédla jsem se, ale brána tam nebyla. Prostě a jednoduše zmizela.
„Sakra“, řekla jsem si „co teď?“ Začala jsem panikařit. Jó tak panikaření mi jde velmi dobře. Začala jsem pobíhat po tom parku, jenže on už to nebyl park, ale hluboký neprostupný les. Bála jsem se že zabloudím, jenže pak jsem si uvědomila že se už víc ztratit nemůžu. To mě tak trochu uklidnilo. Sice divný důvod k uklidnění, ale nic jiného mi nezbývalo.
Tak jsem šla. Za chvíli jsem uviděla v dáli světýlko. Šla jsem za ním. Snažila jsem se jít co nejpotišeji, ale v lese bylo takové ticho, že každý můj krok byl slyšet jako by tam šel slon. Nakonec jsem došla a ukrytá za mohutným smrkem na kraji mýtinky jsem pozorovala jakési podivné tvory, co si opékali nějaké zvíře nad ohněm. Vipadali jako malý stegosauři, velikosti zajíce. Na nohou měly pružiny, což mě přišlo trochu divný. Jenže pak jsem si uvědomila, že já sama jsem se tu vzala ani nevím jak, takže už mi to divné nepřipadalo. A pak jsem to ucítila. Mezi šedými mozkovými buňkami se mi začala prodírat myšlenka, až doputovala na povrch. Jasně! Jsou to cigoři. Neptejte se mě co to je, to nevím ani já. Ale vzpomněla jsem si že před spaním jsem četla parodii Harryho Trottela. Tam vystupovali jako jakési potvůrky co člověku vzali vše co měl u sebe, včetně vzpomínek.
Lekla jsem se. Chtěla jsem se vzdálit, ale cigorům neunikne nic. Všimli si mě a na těch svých pružinách co měli na nohou ke mě doskákali. Chytli mě a ukradli vše co jsem měla, včetně těch myšlenek.
Už nevím co bylo dál. Najednou jsem uslyšela jakoby z velké dálky svou oblíbenou písničku. Co má být zase tohle? Hudba v lese? Ale když jsem otevřela oči, les mi pomalu mizel před očima až se objevil obraz mého pokojíku. Já jsem ležela v posteli. To mě zmátlo nejvíc. Co brácha? Park? les a cigoři? kam se to vše podělo? Uběhlo pár minut ticha v němž doznívala má oblíbená písnička. Když dozněli poslední tóny tak mi to došlo. Byl to jen sen.
A zdola jsem uslyšela volání bráchy. Tak on je tady? Už jsem se jen rozhlédla kolem sebe uviděla jsem knížku Harryho Trottela a usmála se. To jsem nevěděla že je to tak návikový čtení. A vyběhla jsem z postele jak namydlený blesk, abych se přivítala s bratrem, který v noci přiletěl z Londýna. To bylo nejhezčí vstávání z postele.
KONEC