Jan Novák I. C
4. 11. 2003
1. písemná práce
Vzpomínka
(Vypravování)
Osnova: 1. nemoc
2. špatný pas
3. strastiplná cesta
4. vyzvednutí pasu
5. zpoždění
Vzpomínám si na to jako kdyby se to stalo včera. Jednoho léta jsme si naplánovali dovolenou u moře. Velice jsme se těšili, až nastane den, kdy se naše letadlo odlepí od rozjezdové dráhy letiště na Ruzyni.
Přípravy nám zabrabraly velice dlouhou dobu. 3 dny před naším odletem si máma stěžovala, že jí není moc dobře. Sváděli jsme to na cestovní horečku a nevěnovali tomu velkou pozornost. Druhý den to bylo horší a diagnóza lékaře zněla nemilosrdně – alespoň týden naprostý klid. Týdení rodinná dovolená tedy nepřicházela vůbec v úvahu. Museli jsme proto bohužel vyrazit bez mámy.
Na Ruzyň jsme dorazili s dostatečnou časovou rezervou. Na předem určeném místě jsme se sešli se známými, kteří letěli s námi. Vše tedy probíhalo přesně podle plánu. Odvezli jsme zavazadla na odbavení a chystali jsme se na pasovou kontrolu. Vzal jsem si svůj pas, protože na kontrolu musí jít každý sám. Těsně před přepážkou jsem se, ani nevím proč, podíval na zadní stranu cestovního pasu, kde se nacházejí fotografie, datum narození, jméno, platnost a tak dále.
„Proboha!“ vykřikl jsem. „Mám mámin pas!“ Bleskově jsme proběhli letištní halu, abychom se co nejrychleji dostali na parkoviště a vzali si taxíka. Poté, co jsme prokličkovali mezi lidmi, kufry a vozíky halou, jsme zastavili nejbližšího taxíka. Táta řidiči vysvětlil naši zoufalou situaci. Taxikář konstatoval, že máme co dělat, a patřičně na to „šlápl.“ Řítili jsme se po dálnici a do našemu odletu zbývala hodina.
Zastavili jsme před naším domem a rychle jsme vyběhli do prvního patra. Začali jsme zvonit, protože klíče od bytu zůstali na letišti v tašce. Máma přišla otevřít a na otázku: „Co tady děláte?“, jí táta ani neodpověděl a rychle našel můj pas. Seběhli jsme dolů k autu. Zpátky jsme jeli ještě rychleji než prve, protože drahocený čas kvapně ubíhal.
Na letiště jsme se dostali doslova za minutu dvanáct. Rychle jsme zaplatili a modlili jsme se, abychom se do letadla dostali včas. Do letištní haly jsme se vřítili právě když znělo hlášení: „Upozornění pro cestující. Letadlo do Soluně odletí s hodinovým zpožděním.“ Myslím, že jsme byli jediní z cestujících, kterým tato zpráva udělala radost.
I přes tento netradiční začátek se dovolená velice vydařila.