VZPOMÍNKA

4. 11. 2003

1. písemná práce

VZPOMÍNKA

Osnova: 1) Příchod Honzy a prosba o odvezení

2) Zastávka u Andreje

3) Cesta do nedaleké vesnice

4) Zastávka u Honzova Dědy

5) Návrat zpátky domu

6) Nehoda při návratu domu

7) Podrobnosti na místě nehody

8) Popis zranení a pocitů

9)

Mám spoustu skvělých vzpomínek, které jsou radostné i neradostné a občas si je s rodiči, ale hlavně s kamarády připomenu. Někdy se u nich zasmějeme a jindy si řekneme, jak sme byly blbí, nebo jak špatně to mohlo dopadnout. Tahle vzpomínka, o které budu vyprávět, je ta z těch méně radostnějších.

Byl to jeden úplně normální prázdninový den, kdy za mnou přišel Honza, můj velice dobrý kamarád, a prosil mě, abych ho odvezl na motorce do nedaleké vesnice, neboť potřebuje mamince natrhat višne do buchet. Neměl jsem námytky, protože sem se chtěl jet projet, protože zrovna ten týden sem pracoval na motorce co to šlo, nejen aby vypadala hezky, ale aby měla nějaké vlastní "vychytávky". Řekl sem bábince, že tak za hodinu budu spátky, a že potom uklídím to dřevo, což už jí slibuji týden. Vyjeli jsme směrem k té vesnici a po cestě jsme se stavili u našeho kamaráda Andreje. Po dlouhém plánování, co budeme dělat večer sem namýtl, aby už jsme (vyjeli) jeli, že musím být brzo doma. Už jsme konečně vyjeli k Honzovu dědovi do vesnice, která se jmenuje AšV původním názvu přebýval háček nad písmenem, což ovšem nelze pro krátkost anonymizačního výrazu reprodukovat.. Do této vesnice vede jen jedna příjezdová cesta, která je zakončena () strmějším kopcem a párem „"ostrých" zatáček. Když jsme dorazili na místo, zjistily jsme, že je hHonzův děda není doma, a tak jsme odjížděly zpátky do naší vesnice s nepořízenou. Jako první úsek trati nás čekal ten strmý dlouhy kopec a jedna ošklivá "vyhazovací" (zatáčka).levotočivá zatáčka. Jel jsem pořad a pořád rychleji a ručička na tachometru se posouvala pořád vzhůru, až se ustálila někde kolem 85-95 km/h. V tom se mi před očima zjevila ta osudná zatáčka, najel sem do ní a motorka se dostala do smyku. Hned jsme leželi na silnici, po které jsme se v saltech a kotrmelcích kutáleli asi 14 metrů, než jsme zapadli do asi 4 metry hlubokého příkopu, kde jsme se zastavily v hlíně mezi kopřivami. Při pádu jsme se štěstím minuly 2 stromy a velký betonový patník. Všechno trvalo jen pár vteřin a s děsného randálu se rozneslo hrobové ticho, akorát vlak (dyl) byl tiše slyšet z dálky. Uvědomil sem si, že se něco stalo, a pokoušel sem se zvednout, ale nešlo to, protože na mě ležela motorka vážící así 140 kg. Ohlédl jsem se za Honzou, a zeptal se ho: „Si živej“?, a slzy se mi sápaly do očí. „Jsem vole“!, ozvalo se odněkud ze křoví. Byl jsem rád, že mu nic není a řekl sem mu: „Sundej prosímtě ze mě tu motorku“, a ozvalo se: „nemůžu vole, hledam botu“.

Bolelo mě celé tělo, a tak jsme se už něak vrátily domu, odkud jsme odjeli s Honzovo mámou do nemocnice. Honza dostal límec kolem krku a já sem dostal obvazy skoro na celé tělo a prášky proti bolesti. Dva měsíce jsem se z (tohoto) (neradostného) této neradostné události léčil