4. listopadu 2003
1. písemná práce
Vzpomínka
(Vypravování)
O
Osnova: I. Setkání s Veronikou
II. a) Procházení v lese
b) Zjištění: nevíme kde se nacházíme
c) Útěk před zvuky
Někdy si vzpomenu na to, jak jsem se s mojí nejlepší kamarádkou ztratil v lese. Tehdy mi bylo asi patnáct let, zašel jsem k domu mé kamarádky Veroniky a napadlo mě, že bychom se mohli jít projít do lesa. Zazvonil jsem a doufal, že bude doma. Ale bohužel opak byl pravdou, její maminka mi oznámila, že Verča je venku u potoka a hraje si se svýma kamarádkama. Rozhodl jsem se, že za ní půjdu. Když jsem došel k potoku, tak jsem ji tam doopravdy našel, ale byla tam sama. Zeptal jsem se jí, kde jsou její kamarádky, a ona mi odpověděla: „Utekly mi.“ Vzal jsem ji za ruku a šli jsme se projít do lesa.
Jen Jen tak jsme se procházeli a bloudili, ale asi po třech hodinách se začlo stmívat. Rozhodli jsme se, že půjdem už domů, ale najednou začalo pršet, tak jsem navrhl, ať se schováme pod krmelec, Verča souhlasila. Přestalo pršet asi po půl hodině a v tu chvíli jsem si uvědomil, že vůbec netuším, kde se nacházíme.
Nejdřív jsem chtěl najít nějakou cestu, a pak podle ní jít, ale i s velkým usilím jsem byl bez šance. Už byla tma. Verča se začala bát, abych řekl pravdu já se taky bál, ale nedal jsem to na sobě vědět a začal jsem Verču uklidňovat.
Najednou slyším nějaké zvláštní zvuky, které se přibližují k nám. Popadl jsem Verču a hnali jsme dolů z kopce, myslel jsem si totiž, že by pod kopcem mohl téct potok, ale nebylo tomu tak. Zvuky, kterém mi připadaly jako dupot, se za náma ozývaly pořád. Pomyslel jsem si, že nás někdo sleduje. Rozhodl jsem, že půjdeme na sever, protože jsem veděl: Na severu se nachází naše vesnice. Sever jsem poznal podle lišejníků na stromech. Asi po třech hodinách byla Verča už dost unavená, tak jsme si sedli a odpočívali. Po
Po chvíli jsme se vydali opět na cestu. V tu chvíli se něco šustlo nahoře v korunách stromů, já se lekl, zakopl jsem o klacek a zkutálel jsem se z kopce dolů. Asi po hodině jsem se vzbudil, Verča klečela nademnou. Po chvíli jsem zjistil, že mám něco s rukou. Vstali jsme a kráčeli pořád na sever. Už se rozednívalo a najednou jsme zahlédli sousední vesnici. Když jsme k ní došli, tak jsem poprosil jednoho našeho známého, aby nás odvezl domů.