NOVÁKOVÁ EVA, 1. C.
4. LISTOPADU
1. písemná práce
VZPOMÍNKA
(Vypravování)
Osnova: 1. Úvod
2. Škola v přírodě
3. Přání vidět babičku
4. Pláč
4. Odhalení
6. Závěr
Hrozně ráda vzpomínám na moje dětství, když jsem trávila prázdniny na chalupě s babičkou a mým strýcem. Chodívali jsme se koupat za úmorných horkých letních dnů na nedaleké koupaliště. Nebo na Vánoce, když babička napekla plno cukroví a celá naše rodina se sešla, abychom si předali dárky. Každým rokem jsem se těšila na tyto události.
Vždy na začátku školního roku jezdila celá naše třída na školu v přírodě. Všichni se vždycky moc těšili. Bylo to ve třetí třídě, když mi bylo devět let, byli jsme opět na škole v přírodě. Každý den mi chodily spousty dopisů od rodičů, tet a bratranců, jen od babičky žádný dopis nepřišel. „Co se mohlo asi stát, snad na mě babička nezapomněla?“ říkala jsem si. Napadaly mě různé myšlenky.
Když se blížil čas odjezdu už jsem se těšila, až opět uvidím babičku. Po našem příjezdu jsem se hned vyptávala rodičů, kdy zase pojedeme za babičkou. Rodiče mě rychle odbyli, že teď nemají čas. Jednou večer, když jsem nemohla usnout, jsem šla na záchod a slyším někoho hrozně plakat, poslouchám a poznávám mojí mamku a slyším, jak jí táta říká: „Neplač, to se v životě stává, každý jednou zemře.“ Nerozuměla jsem tomu, kdo zemřel? Máma ještě dodala: „A jak to řekneme Evě, měla přeci babičku tolik ráda.“
Po těchto slovech mi vše došlo. Ten, kdo zemřel, byla moje babička. V tu chvíli se mi zhroutil celý svět. I když mi bylo teprve devět let, všechno jsem to chápala. Moje nejhezčí vzpomínka tedy patří babičce. Jak vždycky dokázala spojit celou rodinu. I po tolika letech jsou moje vzpomínky na ni tolik živé, jako kdybych ji vyděla nedávno.