Novák Milan, 1. C
5. 11.
1. písemná práce
Vzpomínka
(Vypravování)
Osnova: 1. Úvod
2. Hlavní stať – zápletka
3. Závěr – rozuzlení
V zimě, kdy se většinou zajišťuje dovolená na léto, přišel domů táta s tím, že letos pojedeme do Paříže. Jeho návrh se setkal s velkým ohlasem. Nemohl jsem stále uvěřit tomu, že uvidím město měst, o kterém jsem tolik četl a slyšel. Termín odjezdu by stanoven na začátek prázdnin. Už jsem se nemohl dočkat. Choval jsem se vzorně a ve škole jsem se snažil mít dobré známky, abych se rodičům odvděčil, protože jsem věděl, jak dlouho na tu vysněnou dovolenou šetřili.
Už je to tady. Končí škola a nám začínají prázdniny, které strávíme v Paříži. Jeli jsme naším autem, které nemá tak velký kufr, a proto jsme s sebou měli pouze nejnutnější věci. Velkou část zavazadlového prostoru zabralo jídlo. Všechno bylo připraveno, a tak se mohlo vyrazit. Cesta byla nekonečná a ubíhala pomalu. Táta neustále koukal do mapy a hledal nejjednodušší cestu. S přibývajícími kilometry rostla naše nedočkavost. Najednou se objevila cedule s nápisem „PARIS 50 km“. Radostí jsme zajásali, ale to jsme ještě nevěděli, jaká studená sprcha na nás čeká. Žádný hotel jsme objednaný neměli. Jeli jsme na blin s tím, že cestou určitě někde na předměstích něco najdeme. V úvahu připadalo ubytování nižší kategorie především z úsporných důvodu. Jeli jsme neustále po dálnici a čekali na nějakou odbočku. Ale ono nic. Náhle jsme se octli v centru města. Tušil jsem, že Paříž není Praha, ale tohle bylo silné sousto. Ulice neustále zacpané. Značky téměř žádné. Byl to prostě chaos, do kterého se zamotalo auto Čechů, kteří s ním měli pouze malé zkušenosti. Z mapy jsme již nic nevyčetli. Zůstali jsme odkázáni sami na sebe. Táta řídil a mamka se snažila radit. U snahy to bohužel skončilo. Všechno bylo marné. Nemohli jsme se z toho uzlu křižovatek a uliček dostat. S takovým uzlem by si neporadil ani Alexandr Makedonský. Zeptat se na cestu bylo nemyslitelné, protože jazykové vybavení mých rodičů bylo orientované jiným směrem než západním. Setmělo se a my stále v autě bloudíme a bloudíme. Nakonec jsme museli v autě přespat. Zaparkovali jsme na prázdném parkovišti obchodního domu a snažili se usnout. Nic víc si nepamatuju, jelikož asi jenom já jsem se docela dobře vyspal. Ráno se všechno opakovalo. Dopadala na nás nervozita. Stačilo málo, aby se táta naštval a otočil auto směrem domů, a tak jsme byli s bratrem hodní jako nikdy předtím. Náhle jsme však zpozorovali hotel, Bystré, který nám byl doporučen známými jako laciný, ale přesto dobry ke složení hlavy. U něj stálo navíc metro. Co víc jsme si mohli přát?
Konečně u cíle cesty. Hotel mi připadal krásný a nejméně pětihvězdičkový. Divil jsem , proč není na seznamu sedmi divů světa. Okamžitě jsme se vybalili a vyrazili metrem do středu města. Celá dovolená se nakonec vydařili, i když táta přišel málem o nervy.