Eva Nováková
4. 11. 2003
1. písemná práce
Lhostejnost
(vypravování)
Osnova: 1. Úvod
2. Stať: a) první pohled
b) Milanův názor
c) první rozhovor s Evou
d) Milanovo hodnocení
e) druhý rozhovor s Evou
f) cesta domů
3. Závěr
Přišlo září. Po nenáročných prázdninách jsem poprvé vešel do nové školy. Mezi nový kolektiv. Poprvé jsem přišel na Gymnázium.
Hned jak jsem vstoupil do třídy, tak jsem uviděl tu nádhernou osobu. Jmenovala se Eva. Připadala mi jako nejkrásnější bytost pod sluncem. Ani se na mne nepodívala.
Sedl jsem si ke kamarádovi ze základní školy, který mě neměl moc v lásce. Byl jsem malinko prostorově výraznější a tudíž mi nebylo pomoci od mého tělesného pachu. Začal jsem s ním rozebírat onu přenádhernou osobu. Říkal jsem:„ Nic tak krásného jsem v životě neviděl.“ Odmlčel jsem se. Milan, můj spolusedící, povídá: „Co to meleš? Takova držka. Vždyť je tlustá jak moje babička. Vlasy má jak politý vojelem a když jsem se jí na chodbě ptal, kde je 1. B, protože jsem si myslel, že je to učitelka, začala něco mlít, že jí ani nebylo rozumět. Umíral jsem smradem, protože jí nechutně táhlo z huby.“
Řekl jsem si, že už se s Milanem nebudu dál bavit a půjdu lépe poznat Evu. Přešel jsem k ní a povídám: „Ahoj, já jsem Milan2.“ Otočila se na mě a ušklíbla se. Její úšklebek jsem ignoroval a dál jsem mluvil:„ Z jaké ZŠ sem přicházíš?“ Snažil jsem se jí zaujmout svým ladným prohrábnutím vlasů. Odpověděla mi: „Co je ti do toho, ty pako?“ Asi jsem něco udělal špatně!
Odkráčel jsem si tedy sednout zpět k Milanovi. „Ty balíš tu zrůdu? Koukni se na ní prosím tebe. Vždyť váží nejméně tři metráky, vohoz má nejspíš po svym pradědovi a knírek jak můj fotr, ale je fakt, že byste se k sobě hodili.“
Snažil jsem se Milanovy řeči nevnímat a odešel jsem znovu „na lov“ za Evou. Zkusil jsem to trochu jinak: „Evo, na první pohled jsem se do tebe zamiloval. Vysílám k tobě lechtivé úsměvy, tak jak je možné, že si se na mne ještě ani jednou neusmála? Proč?“ „Ježiš ty seš debil. Co si o sobě sakra myslíš?“ Její otázku jsem ignoroval a spustil jsem: „Miluji tě, krásko.“ Odpověděla: „Ale já tebe ne!“
To mě umrtvilo. Klesl jsem k zemi. Po chvíli začalo zvonit. Mé první zvonění na tomto gymnáziu. Odkráčel jsem tedy do své lavice a pln úsměvu jsem se snažil alespoň malinko vnímat co ta učitelka, které bych doporučoval jít už dávno do důchodu mluví.
Poté co zkončila hodina jsme měli jít domů. Jelikož má cesta domů byla krátká, rozhodl jsem se, že se půjdu projít a pokusím se dostat z toho strašného šoku. Eva mě nemiluje!!! Celou mou procházku mě napadali hrozné myšlenky. Vešel jsem na Velký most. A vtom mi „přecvaklo“ v mozku. Zabiju se a skočím z mostu. Alespoň si Eva uvědomí, že mě neměla odmítat.
Jenže jak jsem tak šel, došlo mi, že na to nemám a raději se pokusím přijít na to, jak Evu okouzlit.