Marie Nováková, 1. C
4. LISTOPADU
1. PÍSEMNÁ PRÁCE
JAK JSEM PŘEKONALA SAMA SEBE
(VYPRAVOVÁNÍ)
OSNOVA: 1. ÚVOD
2. VÝLET DO PAŘÍŽE
3. SKLO DOLŮ
4. PŘEKONÁNÍ
5. ZÁVĚR
Já se už od malička strašlivě bojím výšek. Bydlím ve třetím patře, to mi úplně stačí k tomu, abych měla závrať. Co teprve až úplně nahoře nebo někde v lanovce!
Jednou jsem jela se sestrou a rodiči na Velikonoce do Paříže. Bylo krásné počasí. Šli jsme tedy navštívit proslulou obrazárnu v Louvru, Vítězný oblouk, různá muzea a jiné další památky. Když už jsme vše prošli, dostali jsme se také k Eiffelově věži. Stačilo jen se podívat nahoru a věděla jsem, že nahoru nepůjdu v žádném případě. Rodiče mě neustále přemlouvali a říkali mi: „Pojď s námi, určitě se ti to bude také moc líbit!“ Ale já jsem stejně nechtěla. Tak nakonec šel táta pro lístky. Když se vrátil, tak měl lístek i pro mě. Nezbylo mi tedy nic jiného, než s nimi jít, protože ten lístek byl docela drahý. Ale alespoň jsem si prosadila, že pojedeme výtahem. U výtahů byla docela velká fronta, ale mně to vůbec nevadilo. Když se na nás dostala řada, tak jsme konečně vyjeli. Nahoru se ovšem jede alespoň třemi výtahy, jestli si to ještě dobře pamatuji, takže jsem nestála jen jednu frontu. Když už jsme dojeli nahoru, octli jsme se v takové malé místnosti. Na stěnách byly různé obrazy a mapy. Pod nimi byly regály, kde byly různé fotky, další mapy a plány ze stavby a také další údaje o věži. Uprostřed nebylo skoro nic. Bylo tam jen takové sklo v podlaze. Šla jsem k němu, ale když jsem uviděla, že tím sklem vidím až dolů, hned jsem šla od něj pryč. Druhé dveře této místnosti mě zavedly ven, kde se dala tato místnost obcházet kolem dokola a kde byla spousta lidí. Když jsem tudy šla, všila jsem si další místnosti, kde byla figurína pana Eiffela a další dvě figuríny. V tu chvíli jsem se rozhodla, že se vrátím do té předchozí místnosti se sklem a stoupnu si na něj a podívám se dolů. Jak jsem si řekla, tak jsem také udělala, i když mi chvilku trvalo, než jsem se úplně přesvědčila.
Když jsem stála na tom skle a dívala se dolů, všechno bylo tak malinké. Vypadalo to, jako kdybych stála u mraveniště a koukala se na ty malé mravenečky, jak pilně pracují. Když jsme odcházeli, tak jsem si řekla: „Překonala jsem to, sice jen na chvíli, ale překonala!“