Eva Černá, 1. C
4. 11. 2003
1. písemná práce
Propast
(Vypravování)
Každý, kdo ji znal, si myslel, že je divná. Nikdo však nevěděl, co ji trápí. Nikdo nevěděl, co prožila. Nikdo si to nedovedl ani představit.
Její trápení se odvíjelo už od dětství. Všude kolem sebe viděla šťastné rodiny. Chodila do třídy s dětmi, které měly veselý a hodnotný život. To ona nikdy nepoznala. Měla hodnou maminku, ta jí však již v raném dětství umřela. Upnula se tedy na tatínka. Brzy však poznala, že udělala chybu.
Tatínek se změnil. Už ji nevítal každé ráno milým úsměvem. Měl pro ni pouze vyčítavý pohled, který se jí zarýval hluboko do srdce. Očima prosila otce o trochu lásky, ale zdálo se, že otcova láskyplnost umřela i s její maminkou. Jakoby to zavinila ona. Ona, která svým dětským křikem ubírala sil své matce. Ona, pro kterou matka vytrpěla přetěžký porod.
Ano, otec jí vyčítal matčinu smrt. Spatřoval v ní ďábla, který ho připravil o milovanou bytost. Celé dětství i mládí ji provázela otcova nenávist. Chtěla mu dokázat, že maminku milovala a že by jí nikdy neublížila. Chtěla mu říci, že za to nemůže. Otec ji však neposlouchal. Už pro něj nebyla dcerou, byla jen jeho nejhorším počinem v životě.
Jak tedy měla žít s tímto vědomím a zůstat normální? Jak se mohla radovat z obyčejných věcí, když ji tato velká osudová rána trápila?
Tak se tedy utvořila citová propast mezi ní a otcem. To proto nepoznala a ani už nechtěla poznat smích. Příliš by jí připomínal maminku a šťastné okamžiky před životní propastí.
Pod návalem těch hrozných a smutných myšlenek se jí zrodil v hlavě strašný plán. Myslela si, že když už se nemůže pokusit přejít citovou propast, pokusí se aspoň o tu skutečnou, kamennou!
Bydlela v blízkosti nádherné krajiny. Krajiny skal a útesů. Milovala ji. Chodila si do ní pro uklidnění, i když žádného opravdového v životě nedosáhla.
V té oáze chvilkového zapomnění se vyskytovala i propast. Nebyla moc hluboká, avšak byla velmi tmavá a stísněná. Každý z ní měl strach.
Ona však ne. Už ani strach nedokázal ovládat její smutek a beznaděj. Šla pomalu a klidně. Nespěchala. Neměla co ztratit.
Konečně došla k tomu obávanému místu. Zhluboka se nadechla a naposled se rozhlédla po okolí. Váhavě udělala krok, pak další........ Začaly se v ní bouřit myšlenky. Pociťovala totální zmatek, chaos, slyšela změť hlasů.
Vykřikla! Křičela, co jí síly stačily. Začala se zmítat. Nekontrolovatelně se třásla. I při tom zmatku zahlídla koutkem oka jakousi postavu. Obrátila se, aby lépe viděla. Udělala to však tak nešťastně, že uklouzla a nezadržitelně začala padat. Stačila však ještě zahlédnout otce, kterému se přes rty neslyšně dralo slovo: „Odpusť!“