Milan Novák
4. 11. 2003
1. písemná práce
Jak jsem překonal sám sebe
Osnova: 1.
2.
3.
4.
Určitě se někdy každému z nás stalo, že se mu něco nedařilo, ale zato ostatní to zvládali s přehledem a on se cítil ponížený a nepotřebny, jako by mezi tyto lidi vůbec nepatřil nebo raději nechtěl patřit. V takovém okamžiku by se člověk nejraději z této společnosti vypařil.
Ale až tento pocit pomine, uvědomí si, že nejlepší obranou je vlastně útok. Proč bych to nemohl zvládnout lépe než oni? Proč musí být oni ti lepší a posmívat se mi, nechtít mě mezi sebe? Pomsta. Ano, pomsta je řešení. Sice se říká, že mstít se druhým není správné, ale známe ten vítězný pocit, když někomu oplatíme jeho hnusný čin. Je to nádherná chvíle, kdy on si uvědomí, co vlastně provedl a chápe, jak jsem se tehdy cítil.
Znám to z vlastní zkušenosti. Ještě jako malého kluka mě rodiče pravidelně každé léto posílali na dětský tábor. Většinou jsem se tam ani trochu netěšil, protože jsem tam nikoho neznal, nikomu jsem nemohl tolik věřit. Postupem času se ukazovalo, jaký kdo opravdu je a jaké má s jinými záměry. Samozřejmě se konaly hromadné akce, na kterých měli pořadatelé za úkol nás seznámit. Podle nich zřejmě nebylo možné, abychom si našli své kamarády podle svého uvážení, jací nám vyhovovali. Zde fungoval systém: „Na, tady jsou tví noví kamarádi, tak si hezky zahrajte pingpong a koukejte být k sobě hodní.“ Ti moji noví kamarádi byla parta kluků, které bych opravdu nikdy za kamarády nechtěl mít. Už se také nějakou tu dobu znali a nikoho jiného k sobě nepotřebovali. Cítil jsem se s nimi jako páté kolo od vozu. Slovo pingpong nebo stolní tenis mi do té doby nic neříkalo, ale zkusil jsem si ho s nimi zahrát. Samozřejmě mi to vůbec nešlo, jako asi nikomu, kdo to hrál poprvé. Doufal jsem, že se u svých „kamarádů“ setkám s pochopením a že mi pomohou naučit se ten sport, ale to jsem doufal marně. Samozřejmě, co by to bylo za lidi, kdyby mi pomohli? „Když to neumíš, tak co sem vůbec lezeš?“ ozývalo se od nich. Jakmile to řekli, byl to přesně ten okamžik, o kterém jsem se již zmiňoval. Mísily se ve mně pocity jeden za druhým. Chtít být lepší než oni a ukázal jim, kdo to neumí. Chtěl jsem být okamžitě pryč z toho tábora, ale musel jsem to vydržet.
Ten vztek ze mě poté nijak nevyprchal. Stále jsem se jim chtěl pomstít, i když byla už jen pramalá šance, že je někdy potkám. Ihned po příjezdu domů jsem se přihlásil do pingpongového klubu, abych se naučil dokonale hrát. Bylo to marné a teď chápu, že to byla špatná volba. Stolní tenis jsem se naučil a hraju ho už šestý rok. Podotýkám, že velmi dobře. Zjistil jsem, že mě ten sport ale vůbec nebaví a ty kluky stejně nepotkám. I kdybych je potkal, nepoznal bych je. Teď je to pocit marnosti. Po pomstě už netoužím