Eva Nováková, 1. C
4. 11.
1. písemná práce
Kdo jinému jámu kopá sám do ní padá
(Vypravování)
Osnova:
1) Úvod: Probuzení
2) Stať: a) Škola
b) Marie mě štve
c) Zelená hlava
3) Závěr: Dobře ji tak
“Crrr“ probudila jsem se s drnčivým řevem budíku u ucha. Rychle jsem k němu natáhla ruku, abych ten ohlušující rámus zastavila. Je pondělí a já zas musím do školy. Ach jo, jak já nerada vztávám. S námahou jsem se dopotácela do koupelny, abych vymyla ospalky z očí. Oblékla jsem se a pak jsem se jako každé ráno pokusila učesat, ale to nebylo nic jednoduchého. Moje neposedná kudrnatá hříva se nedala jen tak zkrotit. Naštvaně jsem odhodila hřeben do poličky, cestou ke dveřím rychle popadla jablko ke svačině a spěšně vyšla z domu.
Bylo krásné ráno. Vlál vlahý vánek a ptáci vesele zpívali. Tuto idilu mi však zcela kazilo pomyšlení na školu. Ne, že bych snad měla nějaké problémy s učením nebo tak podobně, tady šlo o Marii. Kdo to je? Na první pohled kráska s dlouhými rovnými vlasy. Uvnitř je však skrz na skrz prolezlá nafoukaností a lhostejností k lidským citům. Ona mě vůbec nemá ráda. Vždy si dokáže najít něco, co by na mě mohla zkritizovat. Úplně ji vidím, jak jde po chodbě s tou svojí tlupou kluků, a když mě míjí, prohodí něco jako: „Co to má zase na sobě?“ no a já rudá až za ušima uteču do třídy. Ty její věčné narážky mě doháněly k šílenství. Když jsem vcházela do školy, zrovna jsem si říkala: „Tak co si na mě dneska asi vymyslí?“
Začalo vyučování a já jsem se Marii zatím úspěšně vyhýbala, a tak jsem v klidu přečkala češtinu, matematiku i dějepis. Pak ovšem přišel tělocvik. Když jsme se v šatně převlékali, Marie zrovna říká hloučku svých obdivovatelek: „Zítra jdu ke kadeřníkovi, chci se nechat obarvit.“ Pak rozebírala jakou barvu by bylo nejlépe zvolit. „Co takhle zlatavou, nebo radši zrzavou?,“ zamyšleně hloubala. „Co si myslíš ty?“ prohodila směrem ke mně, „no vlastně promin, ty nevíš co to kadeřník je. Já zapomněla na to roští, co máš na hlavě místo vlasů.“ Následoval opět výbuch smíchu a já jsem se co nejrychleji vzdálila. V duchu jsem si říkala: „Nevšímej si jí, však ono se jí to jednou vymstí!“ Zbytek dne utekl jako voda.
A už tu bylo zase ráno, budík a každodenní rutina. Do školy jsem přišla jen tak tak se zvoněním. Pak to zas vše pokračovalo normálně, ale přece jen tu bylo něco divného. Už byla poslední hodina a Marie mi ještě nic neřekla. Dokonce se chovala nečekaně nenápadně a tiše. O kadeřníkovi nic neříkala. Měli jsme zrovna francouzštinu a učitel jí řekl, aby si sundala šátek co má na hlavě. Jen pomalu natáhla ruce vzhůru a sundala ho. „Che, Che, ona má úplně zelenou hlavu,“ smála se celá třída. Marie s brekem utekla z hodiny.
Když jsem šla domů uvědomila jsem si, že je mi jí líto, ale pak jsem si řekla: „Dobře jí tak. Kdo jinému jámu kopá sám do ní padá!