4. 11.
1. písemná práce
Jak jsem překonal sám sebe
(vypravování)
osnova: 1) úvod –
Když nám učitelka zadala témata, ze kterých si máme vybrat jedno ke zpracování, hned jsem věděl, že to nebude procházka růžovým sadem.
Víte, já jsem nikdy nebyl na nějaké psaní příběhů, pohádek, osnov a popisů všeho možného i nemožného. Každá hodina slohu pro mě byla nekonečných čtyřicetpět minut soužení a zoufalého snažení o vytvoření něčeho, co by trochu odpovídalo zadaným požadavkům. Stejně tak jako dnes.
Už čtvrt hodiny sedím na židli, přemýšlím, snažím se něco vypotit, čekám na jakési osvícení. Všichni okolo ve třídě už vesele píšou své slohy, jen já ne. Zpocený jsem už dost, ale na papíře nemám skoro nic. První téma zní jednoduše: Propast. No jo, jenže co napsat o propasti? Za boha mě nic nenapadá. Že by něco o Macoše? Ne, o té skoro nic nevím. Nebo snad o propastných rozdílech sociální úrovně života v Somálsku? To tedy taky ne, to je ještě větší hloupost! Říkám si: „Koho by to stejně zajímalo?“
Dále je tu téma lhostejnost. Lhostejnosti je kolem nás dost, to by mohlo být jednoduché! Jen to dostat na papír. Po krátkém zhodnocení zamítám. Pak můžeme psát o vzpomínce! Tak vzpomínek mám dost mnoho. Ty příjemné a ty nepříjemné. Příjemné nejsou tak světaborné aby zaujaly. A ty nepříjemné? Ty jsou zase moc jednorázové. Vždyť, co bych taky mohl napsat o tom, jak jsem s kamarády kde co vyvedl, rozbil, přelezl, podlezl a porušil kdejaký zákaz.
No jo, ale o čem psát. Času už moc nezbývá a já stále nevím jak dál. Mám ještě na výběr dvě téma. Jak jsem překonal sám sebe a Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Je to sice hezké, ale zrovna si nevzpomínám, kdy jsem se někdy překonal. Snad jedině ráno, chtěl jsem spát, ale musel jsem vstávat a jít do školy. Jenže to je taky moc krátké. Tak snad ta jáma? Sice jsem nezažil, že by to někdy platilo, snad jen v pohádkách, ale budiž.