1. písemná práce

1. E

5. listopadu 2003

1. Písemná práce

JAK JSEM PŘEKONALA SAMA SEBE

(vypravování)

Osnova:

1) Úvod – (Moje fobie z krve) seznámení s tématem, moje fobie z krve

2) Stať – 1) cesta ze školy, nález stařenky

2) hledání pomoci

3) příjezd záchranářů

3) Závěr – příchod domů, maminčino pochválení.

Jak jsem překonala sama sebe? Nad touto otázku jsem nemusela příliš dlouho přemýšlet. Napadla mě příhoda, která se stala asi před pěti lety. Už odmalička jsem měla velký strach z doktorů, ale hlavní příčinou toho byla krev. Kdykoli jsem šla k paní doktorce, velice jsem se bála odběru krve. I když krev neodebírali zrovna mě, ale třeba jen někomu cizímu, nemohla jsem se na to dívat. Vždy se mi udělalo hrozně špatně a paní doktorka mě musela dlouho uklidňovat, abych se vůbec já sama nechala vyšetřit.

Tenkrát, myslím, že to bylo někdy v únoru, jsem se jako obvykle vracela se svými kamarády ze školy. Vesele jsme poskakovali a nevšímali si, co se děje okolo nás. Ale já jsem si na cestě před námi všimla nějaké ležící postavy. Ihned jsem upozornila spolužáky. Všichni se zalekli a rozutekli se domů. Zůstala jsem sama. „To bude určitě nějaký bezdomovec!“, řekla jsem si při pohledu na ležícího člověka a chtěla jsem utéct jako kamarádi, ale zvědavost mi nedala. Zatnula jsem zuby a vydala se k místu, kde záhadná postava ležela. Když jsem došla až k ní, byla jsem překvapena. Kdepak, žádný bezdomovec, ale stará, asi osmdesátiletá stařenka, která ležela nehybně na zemi s rozbitou hlavou. Rána na její hlavě byla hodně velká, takže všude kolem staré paní byly kaluže krve. V tu chvíli jsem nevěděla, co mám dělat. V uších mi zněla maminčina slova: „Evičko, až půjdeš ze školy, nikde se nezastavuj a běž rovnou domů!“ Ale v duchu jsem si říkala, že přece nemůžu nechat stařenku jen tak ležet na zemi bez pomoci, navíc v takové zimě. Rozhlédla jsem se kolem sebe a hledala, jestli náhodou nejde okolo nějaký dospělý člověk, který by mohl pomoci. Ale ať jsem se dívala sebevíc, nikoho jsem v blízkosti neviděla.

Co jsem tedy měla dělat? Rychle jsem si sundala tašku a běžela k neznámé paní. Nebylo to pro mě, díky mému vztahu ke krvi vůbec lehké. Ale nemohla jsem jen stát a přihlížet. Teď tam Přede mnou ležela zakrvácená žena, která nutně potřebovala něčí pomoc. Sebrala jsem všechny síly a dotkla se stařenky, která se pomalu začala probírat. Ptala jsem se jí, co se jí stalo. Ona mi odpověděla, že si vzpomíná jen na to, že se jí zamotala hlava a pak už neví nic. Zept Napadlo mě, že zavolám sanitku, ale nechtěla jsem tam paní nechat ležet. Opatrně jsem ji zvedla, posadila na nedalekou lavičku a vydala se k nejbližší telefonní budce zavolat pomoc.

Když jsem se po chvíli vrátila, paní byla hodně zakrvácená. Ještě více, než předtím. Pohotově jsem z tašky vytáhla kapesník, utřela stařence krev z obličeje a oblečení, dala jí napít vody a čekala na příjezd záchranné služby. Po Ta po chvíli skutečně přijela a naložila paní do sanitky. Pan ze záchranky se mě zeptal, koho má kontaktovat o stařenčině úrazu. To jsem vůbec nevěděla. Stará paní si nemohla na nic vzpomenout, takže záchranáři nevěděli, co s ní. A dodnes to nevím ani já, nikdy jsem se to nedozvěděla, jak to vlastně se stařenkou dopadlo.

Ale záchranáři mi moc poděkovali. Hlavně za to, jak jsem byla rychle schopná zavolat pomoc. Stačila prý ještě chvilka a stařenka mohla díky své cukrovce klidně zemřít.

Když odjeli, vydala jsem se domů. Maminka mi sice vynadala, že jsem přišla asi s hodinovým zpožděním, ale když jsem jí vypověděla všechno, co se mi přihodilo, usmála se a řekla, že jsem moc hodná a že je hrdá na to, jakou má dcerušku. A musím říct, že i já jsem na sebe byla pyšná. Překonala jsem sama sebe a zachránila lidský život. A to se jen tak někomu v životě nepodaří...