Milan Moravec 1. E
5. 11. 2003
1. písemná práce
Vzpomínka
(vypravování)
Osnova:
1. představení
2. oslava narozenin
3. "nehoda" – moje chyba
4. po nehodě
5. přiznání a soud
6. znovu po 30 letech.
Vzpomínka
Je mi 75 let a již 30 let mě trápí stále ta stejná věc: Vzpomínka! Snažím se zapomenout, ale denně mi to probíhá v hlavě.
Bylo to právě před 30 lety, když jsem ještě dělal u jedné soukromé společnosti. Byl to docela normální den, kdyby můj nadřízený neslavil padesátiny.
Tak hned po práci se „rozjela“ velká oslava se vším, co k ní patří: hromady jídla, pití a hlavně velká zábava. Odcházel jsem skoro jako poslední, mohlo být asi tak 23,00 hodin (takže již byla tma) a i přesto, že jsem měl v sobě nějaký ten alkohol, jsem usedl za volant. Jak jsem tak jel, začínal se mě pomalu zmocňovat mikrospánek.
Jednou, když jsem se zrovna probíral z mikrospánku, jsem otevřel oči, ale jediné, co jsem viděl, byla tak dvacetiletá dívka s napřaženou rukou a velice vystrašeným obličejem. Stačila ještě vykřiknout, ale bylo pozdě. Auto jedoucí 80 kilometrovou rychlostí jsem neubrzdil, a tak nadcházel čelní náraz. Ihned jsem zastavil a šel se na ní podívat. Byla mrtvá! Nebo aspoň nevydávala žádné známky života. Šel jsem k nejbližší telefonní budce a zavolal záchranku, pak jsem zbaběle ujel. Celou noc jsem nemohl spát, a tak jsem se šel projít na čerstvý vzduch. Bylo to hrozné, stále jsem si promítal obličej té dívky před sebou.
Nakonec jsem usnul tvrdým spánkem. Ráno mě probudilo rádio a zprávy. Říkali: „Včera v noci neznámý řidič přejel a usmrtil dvacetiletou dívku, policie pátrá po viníkovi, ale zatím bez úspěchů.“ A už mi nedalo a šel jsem se na polici přiznat. Nejdříve mi nevěřili, ale pak jsem jim situaci podrobně vylíčil s už jim to došlo. „Vrahu! To si pěkně odsedíš!“ vykřikl jeden z nich. Já jen přikývl hlavou a v tu chvíli se mě chopili strážníci.
Soud netrval dlouho, byl jsem odsouzen na 40 let nepodmíněně za vraždu a řízení pod vlivem alkoholu. Měl jsem štěstí, kdybych se nepřiznal, tak bych dostal nejmíň 60.
Dnes mě pustili z vězení. Byl jsem "hodný", a proto už o 10 let dříve. Vyzáblý a opuštěný se pomalu vzdaluji od zdech věznice.
Ve vězení má člověk hodně času přemýšlet, a proto jsem hned věděl, že první místo kam půjdu po 30 letech bude hrob té dívky.
Když se tak dívám na tu fotku na náhrobku, vybavují se mi všechny moje "noční můry", které mě děsily ve snech po celých 30 let a budou až do té doby než na nějakém takovém náhrobku nebude moje fotka.