Andrej Procházka
5. listopadu 2003
1. písemná práce
TÉMA
(Vypravování)
Osnova: Úvod
Stať
Závěr
Povím Vám příběh, jenž se stal před pár lety, v roce 2634. Já a můj mrtvý přítel Anděl jsme pracovali na vesmírné základně Hluboký vesmír již 5 let, ale stále jsme byli jen technici 3. třídy – to jest zcela vespod hierarchie této lodě. Anděl měl sice jistou dávku ctižádosti a toužil postoupit o příčku výš, ale ani po 11 neúspěšných zkouškách nepochopil, že se do vesmíru nehodí. Vlastně vůbec nechápu, proč se přihlásil k hvězdným sborům. A navíc už nežije. Zato já jsem měl jasno: odbydu si ještě 2 cesty a za ušetřený plat si koupím farmu na Zemi.
Na celé lodi jsme byli jen tři: Anděl, já a počítačový program umělé inteligence Matka. Zrovna jsem se vzbudil, když Anděl vběhl do kajuty. Vypadal zmateně a hned na mě vychrlil: „Aleši, co je dnes za den?“ Já na to v klidu: „Středa, co má být?“ Anděl téměř propadl panice: „Vůbec si nevzpomínám na pondělí a úterý.“ Zamyslel jsem se a uvědomil si, že také nevím, co se dělo, jenže to je u mně normální. Zapnul jsem počítač a naťukal: Matko, co se dělo předchozí dva dny? Počítač zachrčel a poté se na obrazovce rozsvítila odpověď, kterou jsme od Matky nikdy nedostali: NEVÍM. Zašklebil jsem se v údivu: „A co černá skříňka?“ Tam musí být záznam. Ale Matka mě opět překvapila: ČERNÁ SKŘÍŇKA NA TENTO TÝDEN CHYBÍ. „A kam se poděla?“ vložil se do rozhovoru Anděl. Aby šla snáze najít v troskách po případné havárii, měla zakódovaný malý elektrický majáček. JEJÍ SIGNÁL JSEM NALEZLA 8000 KM OD HLUBOKÉHO VESMÍRU. JE NA MĚSÍCI I0. Oznámila Matka.
Během pár chvil jsme se v záchranném modulu vydali na cestu a zanedlouho přistáli. Pomocí Matčinných instrukcí jsme neomylně postupovali vpřed, když se objevily. Stopy. Stopy půl metru dlouhé, hluboko otisknuté do prachu a pořádně děsivé. Vyděsili jsme se. (Pořádně) Postupovali jsme obezřetně dál, když jsme spatřili hrob. Na půlmetrovém náhrobku stálo: Přátelé. Matka zahlásila, že jsme na místě a po krátkém kopání jsme vytáhli kdysi orandžově černou skříňku, nyní šedivou.
Po návratu na Hluboký vesmír jsme si pustili záznam. Nejprve se ozvalo Matčino varování, abychom si zprávu nepouštěli, ale neposlechli jsme. Z typického pohledu bezpečnostní kamery jsem spatřil, jak jsme oslavovali Andělovo 3. výročí smrti a on, úplně opilý si stěžoval, že nikdy neměl přátele.
Zmáčkl jsem tlačítko přehrávání vpřed a sledoval, jak Anděl běží do postele, já do řídícího centra, kde jsem spustil Matku a na hlavu si nasadil jakousi helmu.
Pustil jsem nahrávku normálním tempem.
Matka napsala – NAČÍTÁNÍ TVÉ PAMĚTI DOKONČENO. Pak jsem si sundal nedokončeno