Milan Černý, I. E
5. listopadu 2003
1. písemná slohová práce
Vzpomínka
(vypravování)
Osnova: Úvod – Ráno
Staď – Premýšlení o snu
- vzpomínání na chůvu
- nový názor
Závěr – změna
Jsem Václav. Žiji, usínám, vstávám a pracuji ve velkém městě plném aut, domů, psů a jejich výkalů. Plným lásky i nenávisti. Vlastně nenacházím nic rozdílného od všech ostatních měst, snad jen ta naše nová radnice. Skvost Olomouce.
Jednoho rána jsem se probudil celý zpocený. Podvědomě jsem věděl, že to nebyla bezesná noc, ale znáte to. S vytracením spánku zmizela i vzpomínka o čem jsem snil.
Vstal jsem, oblékl se jakoby nic. U čaje, vajíček a toustů jsem však musel pátrat v mysli, zda-li se nenajde ztracený sen. Vzpomněl jsem si také na Igora, jak mi barvitě líčil co dělala jeho mysl v noci. Prý se mu zdálo o jeho dětství, i když si ve skutečnosti ze svého mládí pamatoval jen bezvýznamné útržky, přesto se mu zdálo jak maminka ho probudila polibkem, jak vstal oblékl se a hrál si se svými bratry na vojáky. Normální dětská idyla. Stejně obvyklý, stereotypní den mám i já dnes, uvědomuji si. Zvonek zvoní, jdu otevřít. Kdo to může být v tuto raní hodinu? Sousedka? Hedím kukátkem ven na chodbu a... Cože? Moje stará vychovatelka? vždyť ta již dávno zemřela. Promnu si oči a bezmyšlenkovitě otevírám. Však místo staré, tlusté, takřka do hadrů oblečené ženy uvidím prázdnou chodbu. Rozhlížím se okolo. Nikde nikdo jen paní Kratochvílová myje poctivě schody. Tážu se jí: „Prosím vás paní Kratochvílová, neviděla jste tady starou chůvu? tu mojí?“ „Ale vždyť ta je už dávno po smrti, pane.“ slyším odpověď.
Na dráze jsem se na to snažil zapomenout. Ale jak jinak, stále se mi vracela ta samá situace: Zvonek, stará bába, prázdná chodba a paní Kratochvílová, myjící schody.
Když už jsem se nedokázal soustředit na práci, tak jsem aspoň vzpomínal jak nám spolu s Boženkou bylo. Maminka byla doktorka, stále vytížená, ale aspoň dobře finančně ohodnocená. Tatínek od soboty do soboty ve fabrice, kde dělal řiditele. A já, potomek univerzitních absolventů, pracuji na železnici. Meli jsme dost peněz a rodiče měli jedinou možnost, koupit mi chůvu. Vybrali sice tu nejlepší, ale výchova rodičů je k nezaplacení.
Boženka byla milá, snažila se mě připravit na cestu života. Asi se jí to moc nedařilo když její svěřenec celé dny „čumí“ na vlaky. Nebo byla chyba ve mě? Nebo mi říkala něco důležitého a já v té chvíli nebyl ochoten jí poslouchat? A co když mi teď chce znovu říci, to co už dávno chtěla mi sdělit. Třeba se mi zjevila ve snu a přede dveřmi kvůli tomu. Přijíždí vlak z Brna. Ráno, vlak – jako obvykle – plný lidí. Ženy děti jedoucí do škol. Počkat. Zdálo se mi to nebo jsem opět uviděl svou vychovatelku, co mě pronásleduje celý den. V uších mi zaznělo: „Poslouchej Véno, nejsi odsouzen a připoután ke své židly přednosty stanice, neztrácej naději!“ A v té chvíli se rozplynula nebo spíš splynula s davem proudících lidí.
Od té doby se toho tolik změnilo. Začal jsem znovu studovat a křeslo přednosty stanice jsem vyměnil za křeslo ředitele Českých drah. Žiju šťastně se svou ženou a dítětem, které vychovává žena, která je podobná mé chůvě. Vždy, když jí vidím vzpomenu si na Boženu.