Eva Nováková
5. listopadu
1. písemná práce
Propast
(Vypravování)
osnova:
1. úvod – Začátek konce
2. stať – a) neřešitelný problém b) návrat do minulosti
c) smrt nadějí
3. závěr – konec nad propastí
Stojím nad propastí. Nademnou svítí hvězdy a podemnou tma. Obyčejná a černá. Studený vítr mi fičí do tváře a rozmazává slzy po obličeji. Cítím jejich hořkost, ale nepřináší mi úlevu, jen bolest a žal. Včera jsem udělala něco, co mě připravilo o rozum a zničilo mi celý život.
Neděle ráno 2. 11. 2003
Bylo ráno jako každé jiné. Ale přece jen mezi ty ostatní jaksi nezapadalo. Probudila jsem se s ostrou bolestí hlavy a rankou nad obočím. Včera zase přišel domů opilý. Řval, nadával, možná mě chtěl i zabít. Můj otec, moje vlastní krev, moje všechno. Jak se to mohlo stát?
Když od nás matka odešla, zůstali jsme s tátou sami. Ze začátku jsme byli zoufalí, ale měli jsme jeden druhého a to nás hnalo kupředu. Byla jsem teď sice nucena zvládat domácí práce a navíc se ještě učit, ale dělala jsem to s radostí a vidinou lepší budoucnosti. Pak se to ale stalo! Otec přišel o práci a my ztratili pravidelný přísun peněz. Snažili jsme se žít skromně. Nenosila jsem žádné drahé oblečení ani šperky. Přesto se nám nedařilo. Po celodenním hledání práce se otec vracel domů unavený a naštvaný. Až ten osudový večer přišel domů opilý. Strašlivě řval, ničil nábytek a trhal veškeré věci, které tu zbyly po mojí mamince. Měla jsem z něj st-rach. Ba přímo hrůzu. A tak to chodilo každý den, pořád stejně. Stala se ze mě troska. Úplně mě zničil a zabil ve mně i tu nejmenší naději a schopnost milovat. Vinu jsem však dávala matce. Nedokázala jsem to ale, dále snášet.
Na kostelní věži odbila dvanáctá hodina. Čas, kdy se vracel domů. Věděla jsem, že se zase bude shánět po pivu. Jedno stálo otevřené na stole. Neváhala jsem. Třesoucí se rukou jsem vylila obsah zelené lahvičky do otevřené lahve. Poté ji rychle odnesla do konteineru. „Jed, dala jsi mu jed“:, znělo mi hlavou po cestě domů. Zlehka jsem otevřela dveře, bylo ticho. Jen na chodbě slabě poblikávala žárovka. Oddechla jsem si. Vyliji to a bude zase dobře. Vstoupila jsem do kuchyně. „Pomóc“:, nesl se výkřik jídelnou a prostupoval celým mým tělem. „Zabila jsi ho, zabila“, posmíval se škodolibě hlásek kdesi ve mně. „Svojí krev, svět, pro který si chtěla žít.“ „Ne, nevydržím to, nevydržím. Jsem slaboch.“ Poslední pohled na toho --- muže, mého otce, ležícího na zemi. A pryč. Běžet a nevědět kam. Daleko, daleko od všeho. Celého světa. Zrádné mámy, falešných přátel, a taky mrtvého otce, viď!? Našeptávalo černé svědomí.
A tak tu stojím nad propastí. Přestávám plakat. Sama jsem si vynesla rozsudek, a sama ho taky vykonám. Jsem slaboch, vím to. Nedokáži smazat svůj hřích. Loučím se se světem, láskou, krásou a spolu s tím vším pohřbívám i naději.